Partneři zpravodajství

Město Světlá nad Sázavou

Nakladatelství BRK

ADAM PODVRTY

Chci se stát partnerem

Nikol Wolfová

04. 10. 2023

Ti předurčení 1

1. kapitola – Živa

Tekoucí slzy dopadající na mou tvář, mi zastřely zrak a z hrdla se dral jeden vzlyk za druhým. Utíkala jsem hustým lesem, pod nohama mi praskaly větvičky, a co chvíli jsem klopýtla. Srdce křičelo bolestí a mysl běžela daleko přede mnou, když v tom mi velký kořen stromu nastavil svou náruč. Upadla jsem na zem a nemohla popadnout dech.

Zatímco se moje tělo zklidnilo a mysl zostřila, stíny lesa potemněly. Znovu jsem se postavila na nohy a potácivě se rozešla. V dálce jsem spatřila světlý průzor, vykácenou mýtinu, stočila jsem své kroky jejím směrem. Zastavil mne až chlad, který najednou projel celým mým tělem. Rozhlédla jsem se.

„Bohové, buďte milosrdní!“ vydral se mi výkřik z úst. Kolem mne se neúprosně stahovala smečka divokých psů. V zajetí lačných šelem, na konci svých sil, jsem se rychle sehnula pro klacek. Připravena bít se do posledních chvil jsem vykřikla: „Neumřu bez boje!“

Vrčící bestie se bez milosti přibližovaly. V duchu jsem si přikazovala neuhnout pohledem a nedat znát strach a slabost. Točila jsem se dokola a dívala se jednomu psovi po druhém do očí. Ruce mi ztěžkly, z potu a z kapek vyrašených na čele byl cítit strach.

Jeden z nich výhrůžně zavrčel v mé blízkosti. Hbitě jsem se po něm ohnala klackem, ale nezastavilo ho to, naopak. Vrčení hladových šelem zesílilo a kruh se nemilosrdně zmenšoval.

Na mýtinu vtrhlo nečekaně další zvíře. Veliká černošedá vlčice vskočila do kruhu a s táhlým vytím se postavila vedle mne.

Údivem jsem zůstala jako přikovaná. Zvedl se vítr a začal čechrat koruny stromů. Kolem mých kotníků tančilo listí. Slunce schované za mraky, které zčistajasna zaplnily letní oblohu, a denní světlo zeslábly. Půda se chvěla slabými otřesy a stromy se ohýbaly pod náporem sílícího větru. Celá příroda se stáčela do kruhu, v jehož pomyslném středu jsem stála já. Stromy spustily své větve jako ruce a objaly mne.

Psi začali kňučet, jeden nebo dva se schoulili do klubíčka, zatímco zbytek prchl zpět do lesa. Vlčice běhala rychlým tempem okolo mne a celý svět se mi točil před očima. Vítr nabral sílu vichřice, avšak já stála chráněna pevným objetím stromů. Poslední psi zmizeli hlouběji do bezpečí lesa a vlčice se postavila po mém boku. Hluk větru se stal nesnesitelným, klacek v mých rukou ztěžkl, v hlavě se ozvala nepříjemná bolest a v tu samou chvíli mi pravým loktem projela ostrá bolest. Oblohu protkl blesk.

Nastalo ticho a klid. Naproti mně stála dívka s vlasy žlutými jako slunce, plnými zapleteného lučního kvítí, které hrálo barvami duhy – ohníček, heřmánek, mák, ostrožka… Natáhla ruku mým směrem a usmála se. Vítr si pohrával s jejími vlasy. Na ramenou jí seděli dva dravci, u nohou poklidně stála liška, která na mne upírala své žlutohnědé oči.

Vlčice za mnou slabě zakňučela, otočila jsem se po zvuku. Okamžik mne upřeně pozorovala, pak se ke mně opatrnou chůzí přiblížila a jemně se dotkla čumákem mé dlaně.

Mysl mi zaplavilo zelené světlo. V pravé ruce, v níž jsem držela klacek, se znovu ozvala bodavá bolest. Zostřeným pohledem jsem spočinula na místě bolu. Od ramene pravé ruky se zpod kůže klubaly na povrch zelené klíčky. Čím blíže byly zápěstí, tím více se šlahouny rozrůstaly a větvily do všech směrů, ze kterých v ten samý okamžik začaly pukat kvítky. Rukou mi tepala řezavá bolest, přesto jsem fascinovaně hleděla na květiny táhnoucí se jako pokrevní linie podél žil. Když se lodyha dotkla konečků prstů, bolest ustala. Nehty se zaryly do kůry haluze, která ožila, kroutila se jako had, rostla a kolem ní se svíjela zelená stébla s barevnými kvítky. Dřevina se přestala svíjet a růst až ve chvíli, kdy mne převyšovala o malého rysa.

Pohlédla jsem na dívku se žlutými vlasy, ta něžně pokývala hlavou a usmála se. Vysoko nad našimi hlavami se ozval třaskavý zvuk. Obloha se zalila zelenou barvou, koruny stromů ustoupily a dírou mezi nimi udeřil do vrcholku haluze blesk.

Hůl zazářila a z vrchní zakulacené části začala stékat míza. Kanula pomalu. Nevynechala jediný lístek, šlahoun, kvítek, až se nakonec dotkla i prstů mé ruky. Vtékala přes prsty, klouby a přes zápěstí a loket směřovala k rameni. Oživovala květy, stébla a stonky, které vyrostly na mých pažích, zastavila se až u mého ramene. Větší dravec vzlétl z levého ramene dívky a potácivě dosedl na mé pravé.

„Tušili jsme tvůj příchod, ačkoli jsi přišla dříve, než jsme mysleli,“ pravila dívka. „Pojď, čeká nás daleká cesta a tebe, dítě přírody, mnoho k pochopení,“ usmála se a v mžiku zmizela v lesích.

Vlčice následovala dívku a lišku.

Dravec sedící mi na rameni mne něžně klovl, ulpěl na mně svýma očima a neklidně poposedl. Roztáhl křídla a nabral výšku, ještě jednou mne obletěl a pak se i on rozlétl do lesů.

„Počkej,“ vykřikla jsem za dívkou, „zůstaň tu.“

Rozeběhla jsem se jejich směrem. Husté, trnité houští zanechávalo ostny v mé kůži. Les protnulo táhlé vytí. Leknutím jsem se zastavila, prudce se otočila a pravou rukou se ohnala kolem sebe. Houští povolilo pevné objetí.

Ze vzduchu se ozvaly krátké, úderné zvuky blížícího se dravce a půda se začala znovu lehce třást. Obemykaly mne sílící zvuky vlčího vytí a křiku ptáků. Nevědomky jsem vztyčila ruku s haluzí a silným úderem jí třeskla o zem. Ta se přestala třást, větve stromů ustoupily a přede mnou se rozprostřela louka.

Uprostřed stála ona dívka a v rukou jí tančily malé ohníčky. Vše kolem ní měnilo svou podobu, květy se zmenšovaly, až nakonec poupata vtekla zpět do stonků. Ty se stočily do malých semínek, která pohltila země.

„Pojď,“ pobídla mne.

Beze slov jsem se rozešla.

Uchopila mé ruce, vedla je a kreslila do vzduchu obrazce. Cítila jsem, jak haluz hřeje.

Vytrhla mi ji z ruky a vší silou jí uhodila do země. Kolem nás se vytvořil květinový kruh. Vyhodila hůl do vzduchu, ta se několikrát otočila, a než dopadla na zem, hbitě jsem ji chytila.

Dívka rozevřela dlaně. Oheň, jejž svírala, nasál vzduch a vzplál. Divoce se roztančila po hranici kruhu, a kam došlápla její noha, rozhořel se jasně oranžový plamen. Celý květinový kruh hořel, plameny se po něm plazily všemi směry. Přiskočila a těsně u mých nohou vzala s něhou, s jakou berou matky do rukou své děti, nenasytné plamínky do dlaní. Spálená a vyprahlá země pukla. Z jejích trhlin se ronily slzy.

„Je tvůj čas,“ tiše zašeptala.

Než jsem se stačila nadechnout, mé nohy se rozhýbaly.

Dívka opustila vypálený kruh.

Točila jsem se dokola, přeskakovala kruhovou linii napříč sem a tam. Ladné pohyby, smějící se tvář a divoký tanec, to vše ze mě vycházelo přirozeně a stejně přirozeně to poutalo pozornost přírody. Cítila jsem, jak se celá otáčí a pozoruje mne. Tělo i mysl mne přestaly poslouchat, nohy se samy, bez mého vědomí, dotkly půdy, která mne silou vymrštila do vzduchu. Čas zmrzl a svět se přestal točit. Nebe nade mnou se otevřelo a svět se na okamžik proměnil v zelenou zář. Mé tělo se jako padající list snášelo k zemi, která se rozevřela, a z jejích prasklin nahodile vylétávaly květy.

Dívka k sobě pohledem přivolala menšího dravce s liškou, zatímco vlčici s větším dravcem pokynula směrem ke kruhu. Oba se ve stejném okamžiku vrhli do otevřené země. Poletující kvítí se rozzářilo a začalo padat k  zemi, která se pomalu zavírala. Z neznámého důvodu mi začalo pukat srdce. Oči se mi zalily slzami a nohy ztěžkly. Pozorovala jsem klesající květy, které se po kontaktu se zemí měnily na popel. Několik z nich se dotklo mých vlasů, zamotaly se a ožily.

Opět vstoupila do kruhu. Kam došlápla, tam tráva a kvítí začaly znovu růst. Vzduch se naplnil letním vánkem a nebe změnilo svou barvu na blankytně modrou.

Přistoupila ke mně: „Zvládla jsi to. Pojď, musíme jít, čas se chýlí.“

Rozešla se, následovaná liškou a menším dravcem.

„Počkej, my si rozumíme, i když nemluvíme nahlas?“

Ani se neotočila, přesto jsem jasně slyšela, jak odpověděla: „Není třeba slov, abychom si rozuměly. Slyšíme, co si myslíme,“ rychle se po mně ohlédla. „Teď už ale pojď, někdo na tebe čeká.“

Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...

Nechcete čekat? Objednávejte zde.