Redakce iSVĚTELSKO
06. 09. 2024.
Ve Světlé nad Sázavou aktuálně probíhá první etapa rekonstrukce ulice Čapkova. Největší změnou je zrušení troj...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
10. kapitola – Mstitelka
Rozhodným krokem vstoupila do lesa. V ruce pevně tiskla lahvičku černočerné tekutiny, a ač byla zadýchaná, stále zrychlovala. Co chvíli se zastavila a otáčela. Nikým nesledována, přesto trochu vyděšená při pomyšlení na to, co se chystá udělat, dorazila k lesnímu rozcestí. Naposledy se ohlédla zpět k vesnici hluboko pod ní a vydala se nahoru do svahu. Rudá v obličeji šplhala do prudké stráně, a když konečně vystoupala až na samý vrchol, vítězoslavně si oddechla.
Rozprostíral se před ní rozlehlý mokřad. Opatrně našlapovala na dobře známé pevné trsy trávy a ostražitě se posouvala kousek po kousku dopředu. Když se konečně dostala přes nebezpečný úsek, znatelně se jí ulevilo.
Vysoké a mohutné červené buky v ní vyvolávaly téměř náboženskou úctu. Pocítila potřebu před ně pokleknout a uctít je dle zvyků, po chvíli se však rozmyslela a pouze v duchu poděkovala přírodnímu božstvu za nádheru, kterou nadělilo tomuto světu. Vysoké stromy šuměly svými listy ještě chvíli poté, co se Mlada ztratila z jejich dosahu.
Přidala do kroku a zapomněla na obezřetnost. Skoro poklusem se dostala mezi blízko u sebe natěsnané stromy a doklopýtala ke skále. Vnořila se do úzké štěrbiny a strach nechala venku před ní. Jakmile přivykla šeru panujícímu uvnitř, spatřila matné obrysy postavy. Přistoupila blíž a z úst jí sňala roubík.
„Mlado, jsi blázen!“ vykřikl Ebbe, jen co byl schopen popadnout dech.
Pohrdavě si odfrkla a otočila se k němu zády. Zpod šatů vylovila lahvičku s tekutinou a téměř obřadně ji postavila na placatý kámen kousek před ním. Vrátila se k němu a letmo zkontrolovala uzly na lanech.
„Pusť mě a já ti slibuji, že to nikomu nepovím. Do konce svého života o mně neuslyšíš.“
Ebbe byl přivázaný ke stromu, který se hnal do výše mezi skalními stěnami.
Rukama pevně stiskla jeho hrdlo a výhrůžně sykla: „Pst!“ Téměř pobaveně pozorovala své dílo. „Ebbe, Ebbe,“ uchechtla se, „chtěl ses stát křesťanem s výhodami pohana. Tady to máš!“ vykřikla. „Jsi jako jejich Ježíš. Ukřižovaný! Jen s tím rozdílem, že o tobě se nebude mluvit jako o mučedníkovi, ty chcípneš tady uprostřed lesů a sám.“ S arogantním tónem a důrazem na každém slově pokračovala dál: „Kdybys nebyl tak bláhový, nikdy bys mě sem nepřivedl,“ drtila mezi zuby, „myslela jsem si, že jsi chytřejší!“
Znatelně pomlácený hadač na ni upíral své oči. Nebyl v nich strach, ale čirá hrůza. Mlada se změnila, její chování bylo šílené.
„Víš, co je v té lahvičce před tebou, milý Ebbe?“ zeptala se podivně klidně.
Ebbe, již několik dnů uvězněný uvnitř skály, zamžoural na lahvičku s tekutinou. Cítil, jak mu v ústech ještě víc vyschlo, když poznal, o jaký nápoj se jedná.
„To neuděláš, Mlado! To nesmíš udělat!“ vykřikl a jeho tělo se svezlo tak hluboko, jak mu to provazy dovolily.
Mlada se nepřítomně usmála. „Potřebuji, abys to vydržel. Přinesla jsem ti vodu a chléb,“ přistoupila k němu a násilím mu otevřela ústa. „No tak, Ebbe, napij se a najez, čeká tě dlouhá noc,“ řekla pobaveně při pohledu na kroutícího se Ebbeho.
„Ebbe, je to na tobě! Řekni mi, kde je Živa, a já tvé trápení ukončím rychle a téměř bezbolestně.“
Zcela odevzdaný a zlomený promluvil: „Já nevím, kde je Živa. Víš, co jsem jí řekl, všechno to už víš. Pak utekla, já ji nikde nedržím. U Bohů! Mlado! Pochop to!“ vykřikl z posledních sil.
Mlada mu nesmlouvavě vecpala chléb do úst.
Zakuckal se a zrudl v obličeji.
Prolila ho vodou a dál do něj cpala po velkých kusech boží dar. Když kolem nich začali poletovat ptáci, kteří sezobávali drobky, přestala ho krmit. Vrátila se pro lahvičku s tekutinou a otevřela ji.
Ebbe ji pozoroval s děsem v očích. „Ne, Mlado, prosím ne!“
„Ale ano, Ebbe!“ odpověděla. „Musíme si dát pozor, aby se vylilo co nejméně. Ani kapka mé téměř celonoční práce nesmí přijít nazmar,“ zašklebila se.
„Tohle jsem se naučila od tebe,“ sykla tiše. „Černobýl, beladona a šalvěj. Kouzelná kombinace, co myslíš? Řekni mi, kde je Živa, a já tě toho opravdu ušetřím.“
Ebbe odevzdaně svěsil hlavu. Věděl, co ho čeká. Strach, hrůza a běsy, které ho téměř zbaví rozumu, pokud bozi dají.
„Mlado, prosím, rozmysli si, co chceš udělat. Odtud není cesty zpět. Navždy tě změní vidět člověka zmítat se v takových křečích. Nikdy nevymažeš z paměti křik a nářek lidí, kteří vypijí přízračný nápoj.“
Mlada se přiblížila, a když mu začala lít tekutinu do úst, která se už nebránila, tiše zašeptala: „Neboj, milý Ebbe, až se objeví tvůj strach, já tu nebudu.“
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
