Redakce iSVĚTELSKO
před 2 minutami
Opilý usedl za volant ve středu muž ze Světelska. S autem vyjel na účelovou komunikaci, kde následně zapadl a...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
11. kapitola – Podzim
Jasná noc plná hvězd se pomalu klonila k ránu. Podzim byl ve službě už celý jeden úplněk. Promnul si oči a vzhlédl k obloze; Foll se toulal někde daleko před nimi. Posadil se pod skalní převis a pozoroval, jak se vrcholky pískovcových věží barví do jemně nachového odstínu. Čím výše slunko šplhalo po obloze, tím více připomínaly skalní masivy roztodivnou hru barev.
Thos se schoulil k nohám Podzimu a líně zívl. Podzim se na šakala nevědomky usmál a začal ho drbat na hlavě. Stále upíral svůj zrak na svižně se měnící paletu barev. Podstavce drolivých skal byly zahalené do tmavých, velkých stínů, zatímco na vrcholky věží dopadalo měkké sluneční světlo. Nachová růž se nepatrně vtírala do spár a skalních výčnělků a pomalu, tak jak přibývalo slunce, se ztrácela v jasnější záři žluté barvy.
Podzim se zalíbením foukl teplým dechem do korun stromů. Ty od vršku po poslední lístek na nejnižší větvi zbarvily nažloutlé listy šarlatově kropenatými cákanci. Když se sluneční paprsky prodraly mezi větvemi a dopadly na jeho tvář, lehce posmutněl.
Po celou dobu trvání jeho Věku, jeho v kruhu se opakujících služeb, nebyl nikdy zcela schopný nechat odejít pár silných vzpomínek. Nechat je splynout s ostatními méně důležitými útržky ze života lidí. Tak silně cítil potřebu připomínat si jedinečnost těch prožitých okamžiků, že nedovolil svému podvědomí nechat je vpít se do opojné mlhy zapomnění. Přestože je nikdy nevytlačil, s každým dalším odslouženým podzimem cítil, jak kdysi drásavé a srdcervoucí pocity při vybavení si oněch chvil, slábnou. Dál nepřítomně drbal spokojeného šakala a přemýšlel. Teď když mezi ně přišla Živa – nové Jaro – si silně uvědomoval, že i jeho čas ve službách přece jen není věčný.
Co můj čas, pomyslel si, ale čas Zimy. Coby můj učitel musí odejít ještě přede mnou. Přijala skutečnost, že její Věk je téměř za ní, přemítal dál.
Pak se mu ale znovu stáhlo hrdlo a zaplavil ho neurčitý pocit.
Jsem po Zimě hned druhý nejstarší. Jak dlouho to tedy bude, co jsem skutečně naposledy viděl tvář Jediné? Kolik úplňků nás dělí od chvíle, kdy jsem pozoroval její něžné rysy v obličeji? Hladil ji po dlouhých plavých vlasech spletených do copu a díval se do rozesmátých očí? Jak je to dlouho, co jsem držel její mozolovité ruce v těch svých? Kolik úplňků mě dělí od chvíle, kdy jsem viděl, jak ji pokládají do země a přikrývají půdou?
A znovu se vynořila vzpomínka:
Stál opodál celému dění. Věděl, že ho nikdo nemůže vidět. Lidé, kteří byli schopni je spatřit, vymřeli dávno před tím, než nastoupil do své první služby, ale nechtěl se přibližovat. Víc než čehokoli jiného se bál, že neunese pohled na svou Jedinou. Nesnesl by, kdyby zblízka viděl, jak zemina zakrývá tu překrásnou tvář. Těsně u hranice vykopaného hrobu stál dospívající chlapec a zadržoval slzy. V obličeji byl sinalý, ruce zaťaté v pěst a díval se, jak pokládají matku do mělkého hrobu. Na její tělo položil květy máku a nějaký ornament na kožené šňůrce. Jako první vzal do hrsti vykopanou zeminu a vhodil ji do hrobu. Nečekal na zbytek obřadu a ihned odešel. Podzim ho bedlivě sledoval. Už k němu necítil tak silnou zášť. Nevěděl, jestli to je tím, že s každou odslouženou službou jejich lidské city ztrácí na síle, nebo tím, že chápal ztrátu, kterou jako syn utrpěl.
Zavrtěl hlavou a odehnal vzpomínku.
Jeho Jediná. Neměla ráda své jméno, proto Jediná. Pro něj jediná byla, on pro ni ne.
Poté co zmizel, neuběhlo tolik času a její břicho se zakulatilo a přivedla na svět syna. Syna, který tehdy stál u jejího hrobu a stěží zadržoval slzy.
Nemohl uvěřit, že jeho Jediná na něj zapomněla, zatímco on se při první a každé další možné příležitosti chodil dívat, jestli je v pořádku. Nikdy ji neopustil, nezradil. Nedostal se k ní však dříve, než byl chlapec, kterého porodila, tři podzimní sklizně starý. Nemohl dříve, neboť ho tížilo břemeno služby a nových vědomostí.
Seděl a nepřítomně pozoroval měnící se přírodu kolem sebe. Vzpomínky ho stále bolely. Pořád ještě cítil neurčité prázdno a ticho v místech, kde kdysi divoce pumpovala krev při pouhém pohledu na ni, na Jedinou.
Táhlé písknutí sokola ho přinutilo pozvednout hlavu. Střemhlav se k němu z ohromné výšky řítila bílo-šedivá skvrna. Těsně nad zemí vybral pád a lehce k němu doplachtil. Posadil se mu na rameno a výstražně ho klovl.
„Já vím, Thosi. Vím, že vám vadí, když na ni myslím,“ konejšil dravce Podzim.
Šakal u jeho nohou se postavil a zavětřil.
„Práce nepočká,“ usmál se na oba rozvážně Podzim.
Rozeběhl se k jezeru a krajina začala měnit vzhled mnohem rychleji. V patách ho následoval šakal a nad jeho hlavou nabíral rychlost i sokol. Podzim hlasitě zavýskal, třeskl holí o zem a jeho paty se začaly ztrácet v malých větrných točkách, které se kroutily od země po jeho těle výš a výš.
Stále běžel a zrychloval. Velká vodní plocha zabírala prostor, kam až dohlédl. Přibližně dva rysy od břehu byly z Podzimu vidět už jen rozevláté vlasy.
Najednou z chaosu větru vystřelily dvě ruce. Jedna popadla šakala, druhá sokola, a pak se obě stáhly do proudu větru. Hned na to zmizely i vlasy. Vítr se stočil do spirály, zaduněl a vyřítil se přes hladinu jezera dál na jih.
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
