Redakce iSVĚTELSKO
06. 09. 2024.
Ve Světlé nad Sázavou aktuálně probíhá první etapa rekonstrukce ulice Čapkova. Největší změnou je zrušení troj...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
12. kapitola – Přízračný nápoj
Tři rostliny. Černobýl, rulík, známý spíše jako beladona, a šalvěj. Tři hlavní přísady přízračného nápoje. Cítil, jak mu tekutina protéká hrdlem. Nikdy předtím nápoj neochutnal, a to i přesto, že ho připravoval tak často, jak často lovec usmrcuje zvěř.
Polkl poslední hořký hlt a zavřel oči. Když je znovu otevřel, Mlada byla dávno pryč. V duchu se modlil, aby nezvládla um míchání nápojů určených k věštění a rozkrývání budoucnosti. Žádal staré i nové bohy, aby přidala víc rulíku a byl na místě mrtev. Raději zemřít než zažít strašná muka vnitřních strachů.
U všech bohů, zaklel v duchu, není možné, aby připravila správně namíchaný přízračný nápoj. Jemu samotnému trvalo notnou chvíli, než věděl, jaké množství bylin přidat, jak dlouho nechat tekutiny probublat, a především jaká fáze měsíce je nejvhodnější k jeho uvaření. K tomu všemu měl svého hadače, od kterého se učil. Musela to přeci, u všech bohů, namíchat špatně. Buď zemřu, nebo se mi nestane nic, pomyslel si s nadějí. Stačilo by, aby přidala víc šalvěje, a mozek upadne pouze do hlubokého spánku.
Zatemnila se mu téměř celá mysl; začal pociťovat účinky nápoje. Věděl, že jeho prosby nebyly vyslyšeny. Jeho tělo se naplnilo vnitřním neklidem. Ihned ho ale vystřídaly zloba a zášť směřované k Mladě.
Začal ji zcela nenávidět. Cítil, že ve všem, co kdy udělala, byla lepší než on. A teď! Znovu dokázala, že je o krok před ním. Hněv ho pomalu pohlcoval.
Nenáviděl ji za to, že tu není. Neuslyší děsivý jekot, nelidské skřeky mísící se s prosbami o život. Neuvidí jeho tělo, jak se smršťuje a vymršťuje v bolestivých křečích, kam až mu provazy dovolí. Nebudou ji pronásledovat noční běsy a můry. Ne! Ji nebudou!
Vyschlo mu v ústech, v koutcích úst se hromadila pěna. Odhadoval, že má pár okamžiků, než se dostaví první věrný přelud. Plně si uvědomoval, že jeho nejhorší noční můry spolu s vnitřními strachy jsou každou chvíli u něj. Vzpomínka, která mu v ten okamžik vytanula na mysli, byla natolik živá, jako by se odehrávala přímo před ním. Jako živá, ale přitom s vidinami, které do ní nepatřily.
Klečela před ním dívka a prosebně na něj hleděla, zatímco se jí chopily dva páry silných mužských rukou. Viděl sám sebe, jak jí do úst vlévá černou tekutinu. Ucítil lehké poplácání na rameni; stál za ním jeho mistr, hadač se širokým úsměvem.
Vrátil se pohledem k ní. Čím se provinila, přemýšlel. Stále klečela, hlavu sklopenou do země. Na trávě se jasně zaleskly slzy kapající jí z tváře. Byla sotva dospělá. Dlouhé havraní vlasy měla rozcuchané a místy slepené.
Tělem jí projela první křeč. Byla tak silná, že se převalila na záda. Její pohyby byly škubavé. Tenká štěrbina uprostřed smaragdových očí se zvětšovala, až temnota pokryla poslední jiskru v oku. Na okamžik strnula a napnula tělo do rovné latě. Shlížel na ni z vrchu, těsně za sebou cítil mistra. Ten si ji se zájmem prohlížel.
„Účinek je příliš silný, nepřežije,“ ozval se dutý hlas přímo do jeho ucha. „Do další várky musíš přidat méně listů beladony.“
Dívčin bledý obličej zrudl a otekl, v koutcích úst se jí začaly tvořit obláčky pěny. Ozval se drásavý, táhlý jekot. Ruce i nohy se začaly kroutit pod tíhou bouřlivých křečí. Škubala sebou ze strany na stranu a vydávala nesrozumitelné jeky. Zajela si rukou do vlasů a vyrvala si chomáč havraních kadeří. Silná křeč vymrštila její tělo do vzduchu. Postavila se na nohy. Z úst i nosu jí odkapávala krev, dál si rvala vlasy, až nakonec zůstala téměř lysá. Zmítala se v děsivém tanci doprovázeném temnými výkřiky. Pozoroval ji kamenným pohledem, ale srdce se mu propadalo do hlubin. Tohle přece nechtěl! Tanec ustal, pokrčená v kolenou, ohnutá v zádech těžce oddychovala.
„Už je konec,“ slyšel promluvit mistra.
Ebbe čekal, až dívka složí své tělo k zemi. Silně chroptěla a kolem ní se rozlévala krvavá kaluž. Znenadání se napřímila a pevným krokem k němu zamířila. Polekaně couvl. Narazil však do svého mistra.
Z posledních sil se dostala dlouhým skokem k Ebbemu. Vytrhla mu z pouzdra pasu dýku. Chtěl uskočit, ale mistrovy ruce ho sevřely v pevném stisku.
Stála na rysa od něj a zbraň svírala oběma rukama vysoko nad hlavou. Vpíjela se do něj očima. Ve vší té čisté hrůze si uvědomil, že se temnota v jejích očích ztenčuje zpátky do úzké štěrbiny. Místo smaragdového zabarvení na něj ale hleděly průsvitně bílé, téměř mrtvolné oči. Zaječela vysokým tónem a máchla rukama.
Ebbe pevně sevřel oči. Stále křičela a s přerývaným chroptěním se kácela k zemi, nepřestávajíc bodat do svého těla dýkou. Když znovu oči otevřel, ležela mu u nohou. Zrak upírala k nebesům. Z otevřených ran vytékala krev. Křečovité sevření dýky povolilo a tělo naposledy vydechlo.
Zhroutil se vedle ní na zem. Popadl svou dýku, rychlým pohybem setřel krev a zastrčil ji zpět do pouzdra.
„Vzchop se!“ přikázal silným hlasem mistr.
Namáhavě se postavil na nohy a se zděšením pozoroval tělo, ze kterého vyprchal život. Otočil se na mistra. „Proč?“
Nejvyšší hadač ho sjel od hlavy až k patě tvrdým pohledem. „Na někom se musíš naučit připravovat nápoje různých druhů.“ Nepřestával ho provrtávat přísným pohledem a pokračoval: „Ona si sama vybrala,“ ukázal směrem k ní, „zachránila svého bratra. Obětovala se. Ona nekradla u místního rychtáře.“
Ebbe, který stále střídavě pozoroval mistra a mrtvé tělo, se najednou rychle odvrátil a vyzvracel vše, co se nacházelo v jeho žaludku. Otřel si ústa a nadechl se čerstvého vzduchu.
Uslyšel za sebou šepot. Prudce se otočil a nosem se téměř dotkl obličeje dívky se smaragdovýma očima. Zírala na něj mrtvým pohledem. Cítil, jak se celé jeho tělo třese. Tohle není má vzpomínka! Sinalá pleť posetá popraskanými žilkami, z úst jí odkapávala téměř černá krev, havraní kadeře slepené k hlavě, po lysině ani stopy. Z ran od dýky vytékal hnis. Neuhnula z něj pohledem. Téměř bezzubá ústa se roztáhla do pokřiveného úsměvu a Ebbe ucítil silný zápach hniloby.
Rychlým pohybem vytáhla jeho dýku z pouzdra. Zvedla obě ruce nad hlavu, pevně ji třímajíc, a zasípala: „Jsem tu Ebbe. Já jsem tvůj přelud, tvůj největší strach!“ Chtěl o krok ustoupit, ale místo mistrových rukou ho pevně svíraly uzly provazu.
Dívka opětovně zaječela vysokým tónem. Ebbe pevně stiskl oční víčka k sobě. Nechtěl ji znovu vidět umírat. Zaječela ještě hlasitěji a v tom Ebbe ucítil prudkou ostrou bolest mezi ramenem a krkem.
Podlomila se mu kolena. Sevření provazů povolilo, svezl se na zem. Otevřel oči.
Dívka na něm klečela s obličejem téměř přilepeným na jeho. Oči měla opět bílé a její smrdutý dech mu obracel žaludek. Třásl se hrůzou a bolestí. Cítil, jak mu strachy vynechává srdce. Naklonila se k němu tak blízko, že se navzájem dotýkali ústy. Ušklíbla se a do otevřených úst sykla: „Nenechám tě odejít.“
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
