Partneři zpravodajství

Město Světlá nad Sázavou

Nakladatelství BRK

ADAM PODVRTY

Chci se stát partnerem

Nikol Wolfová

27. 12. 2023

Ti předurčení 1

13. kapitola - Iflot

Barevné údolí bylo ponořené do teplých barev. Nad řekou se vznášel mlžný opar a vzduch byl protkaný podzimem v plné síle. Co chvíli údolím prosvištěl dunící vítr a hnal před sebou spadané listí.

Seděla jsem schovaná v hustém lesním porostu a přála si být sama. Dnešní ráno jsem se probudila opět plná strachu a úzkosti. Stýskalo se mi po matce. Co asi dělá, stýská se jí také? přemítala jsem.

Z trnitého keře se ke mně přišouralo vlče. Pomalu se plížilo, hlavu přitisknutou k zemi.

„Nech mě, chci být sama,“ houkla jsem po něm, když jsem ho zpozorovala. Zvedlo hlavu a natočilo ji na stranu. Vyplazený jazyk a ohníčky v očích nasvědčovaly, že mě vyzývá ke hře.

„Hra je pro tvé duše důležitá, hrou se učí a tvoří si s tebou pouta,“ ozval se hlas Zimy.

Škubla jsem sebou.

„Mohla bych někdy být sama?“ utrhla jsem se směrem k ní.

Nedbala mých slov a tiše jako šelma jdoucí si pro svou oběť se ke mně vydala. „Nechaly jsme tě samotnou téměř tři cykly měsíce. Musíš se začít připravovat,“ přisedla si ke mně, „za pouhý jeden úplněk odcházím do služby a ty budeš muset jít hned po mně, musíš být…“ nadechla se, ale já jí skočila do řeči.

„Já vím, musím být připravena,“ vyštěkla jsem ostře, „buď od té dobroty a řekni, jak se mám připravovat, když není třetí duše jara.“ Ťala jsem do živého. Zima schlíple svěsila hlavu a ruce. „No tak pověz, jak se mám připravovat, když nejsme úplné?“

Mlčela. Prstem ukázala na suchou větvičku a trhla jím k sobě. Klacík se rozletěl jejím směrem, hbitě ho uchopila a pak, jako by se nestalo nic zvláštního, si s ním začala čmárat do hlíny. „Víš, je tu druhá duše. Chodíš kolem ní a nevěnuješ jí ani pohled,“ nesouhlasně zavrtěla hlavou, „je důležité…“

„Je důležité mít obě duše!“ rozkřikla jsem se. „Řekni mi, kde je druhá duše! Nevíš, viď. Myslela jsem si to. Říkám vám to pořád. Nejsem ta pravá, ta bláznivá žlutovlasá ženská přitáhla mě místo dítěte přírody, tak mě už pusťte za matkou,“ křičela jsem dál. „Musím ji ochránit. Vůbec nevíte, jaký je život tam dole, daleko od tohohle dokonalého života bez pocitů, bez nutnosti obživy, bez hladu. Všechno tu máte!“

„Všichni jsme žili u lidí,“ usadila mne Zima, „každý z nás zprvu vyrůstal bok po boku našich rodin, v osadě, jako tuláci, kočovníci nebo i hůř, jako sirotci. Máš pravdu, nevíme, jaké to je nyní mezi lidmi. Já se narodila do dob, kdy lidé stále hledali nová místa k životu. Můj kmen dlouho putoval a objevoval nové krajiny, kde by mohl založit osadu. Na cestách jsem zažila útoky zvířat i jiných kmenů. Pohřbila jsem všechny své starší sourozence a po nečekaném vpádu západních kmenů do oppida, kde jsme žili, jsem nakonec pohřbila matku i otce,“ tiše a s první zlobou v hlase, kterou jsem od ní slyšela, řekla.

Zastyděla jsem se a chtěla něco říct, ale umlčela mne důrazným zvednutím ruky a pokračovala. „Nemohu ti porozumět. Jsem stará. To, že jsi tu, znamená, že další, kdo odchází, jsem já. Všechny naše pocity a city odchází spolu s odslouženými službami. Dnes mohu mluvit o smrti svých nejbližších, aniž by mi ukápla slza, ale nebylo tomu tak vždy. Proto ti už nemohu tolik rozumět, ale věř, že se snažím pochopit.“

Po dlouhé době mne opustil vzdor i bojovnost za každou cenu a se zájmem jsem Zimě naslouchala.

„Nevím, co se stalo tobě a jaký jsi měla život, ale můžeš nám to říct, obě jsme tu pro tebe, a stejně tak bude i Podzim. Věř mi, že ani já jsem nezažila dobrý život u lidí. Vím, že umí být krutí a podlí, ale také vím, že dokážou být dobří a milující. My nejsme soudci, jsme tu od toho, abychom svět udržovali v rovnováze.“

Postavila se na nohy a nabídla mi ruku. „Pojď, vrátíme se k chatrči, musíš se začít učit.“

Přijala jsem nabídnutou dlaň, ale najednou se mi vrátila nechuť někam jít. „Kde je moje druhá duše? Proč tu není?“

Zima se na mne podívala se zvláštním strachem v očích. „Jaro, já to opravdu nevím. Když jsem přišla do Barevného údolí, Jaro tu už byla. Nám všem se obě duše ukázaly společně, nevím, proč tobě ne.“ Zadívala se mi do očí a tiše dořekla: „Opravdu to nevím.“

Otočila jsem se na malou vlčici a pokynula jí, ať jde s námi.

Vzdorovitě si sedla na zadek a nasupeně zavrčela.

„No tak, ještě ty se přidej. Nemám toho snad sama dost?“ rozkřikla jsem se na ni.

„Nedělej to, nekřič na ni, nebude tě uznávat,“ důrazně zašeptala Zima. „Ještě jsi jí ani nedala jméno a už na ni hulákáš, jako kdyby to byla tvoje věc!“ Trochu jsem se zastyděla a otočila se na vlčici: „Tak pojď ke mně, maličká, pojď.“

Štěně se legračně rozhoupalo na svých malých nožkách a při prvním kroku se převážilo tíhou svých velkých uší na zem.

Začala jsem se smát, i Zima se smála, ale štěně se hbitě dostalo na nohy a výhrůžně zavrčelo.

„No, no…?“ smála jsem se dál, „pojď ke mně a nevrč.“

Vlče se rozešlo a jak tak ťapalo směrem ke mně, napadlo mě jméno.

Podívala jsem se na Zimu, pak zpátky na vlče a jenom jsem vydechla: „Iflot.“

Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...

Nechcete čekat? Objednávejte zde.