Redakce iSVĚTELSKO
06. 09. 2024.
Ve Světlé nad Sázavou aktuálně probíhá první etapa rekonstrukce ulice Čapkova. Největší změnou je zrušení troj...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
15. kapitola - Zima
„Znovu!“
Léto stála těsně za zády Jara a pobaveně sledovala marné snahy o navázání spojení mezi ní a jejím hlavním živlem, vodou. Stály pár rysů od Zlaté řeky. Trvalo snad celou věčnost, než se k ní dostaly. Zima odmítla, aby Jaro čerpala sílu z nich, takže se jí nepodařil jediný dlouhý skok a stihla se již několikrát rozplakat.
„Musíš to zkusit znovu,“ přísně ji pokárala Zima. Iflot jako vždy seděla opodál a pozorovala nekončící zmary své opatrovatelky.
„Soustřeď se na tu část těla, kde ti proudí míza. Až začneš cítit teplo z haluze, nechej přes ni myšlenky doputovat k hladině. Jakmile se dotknou vody, ucítíš, jak vláha plní tvé tělo. Potom stačí v hlavě určit, co se má stát.“
Jaro se oklepala, napřímila se a rukou uhladila potrhané šaty.
„Nejde to k sobě. Nádherné vlasy a mdlý oděv, viď?“ vstoupila Léto do Zimy.
Ta jen zavrtěla hlavou a máchla rukou: „Neruš!“
Jaro nervózně těkala z jedné na druhou. Zima z ní cítila stud, hanbu a silnou úzkost. Je mi jí tolik líto, dumala v sobě, jak jí to mám ulehčit? Ještě se nesetkala, ani v lidském životě, s takovou hromádkou neštěstí. Vzdorovat však uměla tak silně, že i Zima měla občas chuť donutit ji ke klidu silou.
Dnes však byla připravena učit se a chtěla. Chtěla kvůli Zimě a Létu, ne kvůli sobě. Zima věděla, že to je chyba, ale chtěla, a i to byl pokrok. Jenže neotevřela mysl, stále na ní byla poznat nejistota. Nejistota, zda patří do údolí. Přerušila kontakt s Jarem a otočila se na Léto: „Nech nás o samotě.“
Ta na ni nevěřícně zírala. Jakmile se otřepala z prvního šoku, vstoupila do Zimy. „Mohla jsi to říct jen mně. Nemusíš mě před tím pískletem shazovat,“ našpulila rty a pevně je semkla. Než odešla zpátky k chatrči, věnovala Jaru obzvláště nevraživý pohled.
Ta jen tázavě zvedla obočí, ale Zima se na ni vřele usmála. „Myslím, že ti učení půjde vždy lépe jen s jedním z nás.“ Jaro rozpačitě zvedla ramena a v koutku úst jí skoro neznatelně přeběhl úsměv.
„Pojď, zkusíme to znovu,“ pobídla ji nejstarší, „pamatuj, co jsem ti říkala. Až ucítíš vláhu, jak zalévá tvé tělo, je to znamením, že jsi se spojila s vodou. Bude ti naslouchat. Stačí jen určit, co s ní chceš udělat.“
Jaro celá ztvrdla a upnula oči k řece. Zima ji napjatě pozorovala. Po chvíli se začala smát: „Musíš u toho dýchat.“
Nejmladší pochodeň vydechla a celá rudá lapala po vzduchu.
„Když nedýcháš, nemůže míza proudit tělem,“ pobaveně pokračovala Zima.
Jaro začínala rudnout i na těle, celá se zahalila do narůžovělé barvy. Vyčerpaná se posadila na břeh řeky a Zima na ní viděla, že má znovu na krajíčku. „Vstávej, slunce je ve svém vrcholu, půjdeš se najíst, potom budeme pokračovat.“
Neochotně se zvedla ze země. Vykročila naproti Zimě, ta se ale odrazila a několika dlouhými kroky se dostala o velký kus cesty před ní. Vstoupila Jaru do hlavy: „Tak pojď, to zvládneš.“
Iflot se mezitím stačila rozběhnout, a co jí stačily její stále krátké nožky, pelášila za Zimou. Byla sotva v půli cesty k ní, když se kolem ní prohnala Jaro.
Překvapená Zima pozorovala běžící dívku. Ta se smála, na okamžik se zastavila, dala malé Iflot možnost dohnat ji a znovu se dala do běhu. Údolím se nesl její radostný smích. Iflot na ni dorážela, snažila se ji dostihnout a chňapnout za část šatů, které volně vlály. Obě udýchané doběhly k Zimě. Ta si Jaro zkoumavě prohlížela.
„Kde ses to naučila?“
Jaro rozverně pohodila rameny. „Běhat umí každý, ne?“
Zima ji uchopila za ramena a otočila směrem k řece.
„Běhat umí každý, ale ne takhle. Ještě před rozbřeskem jsme vycházely k řece. Trvalo nám to celé svítání a velkou část rána. Teď jsi to uběhla během pár okamžiků.“
Jaro se na chvíli zarazila, nervózně si mnula dlaně a s očima sklopenýma do země odpověděla: „To vítr, opíral se mi do zad.“
Zima jí jemně rukou zdvihla bradu: „To není nic, za co by ses měla stydět. Jsme každý jiný, je v pořádku, jestli umíš něco, co jiní z nás ne,“ povzbudivě na ni mrkla.
Společně se vydaly k chatrči. Zima mlčela a přemýšlela o tom, co viděla. Musím si o tom promluvit s Podzimem, až bude Jaro sloužit, rozhodla se. Mlčky došly až k chatrči. Léto nebyla uvnitř ani na dohled.
„Asi někde v lese trucuje,“ řekla Zima a pokynula Jaru, ať jde dovnitř. Jakmile vstoupily, Inra skočila do rozestlané postele, následovaná Iflot i Gyrfem.
„Víš, že venku, v přírodě, jsou rys a vlk nepřátelé na život a na smrt?“ zeptala se Zima.
Přikývla a honem přidala svou znalost: „Vlci ale mají i přátele. Chodila jsem je pozorovat ke skalám,“ trochu nervózně pohlédla na Zimu, co na to řekne. Ta se usmála a pokývala hlavou, ať pokračuje, potěšená, že v ní přece jen příroda vyvolává zvědavost.
„Vlci jsou spojenci s havrany. Navzájem se varují, pokud se blíží nebezpečí. Viděla jsem na vlastní oči, jak vlci nechávají zbytky potravy celému hejnu.“ Pak se jí rozsvítily oči vzrušením a s velkou dávkou radosti pokračovala: „Dokonce jsem viděla dospělé havrany hrát si s mláďaty vlků.“
Zima se usmála, za ten den už poněkolikáté. „Máš pravdu. Vlci tvoří spolu s havrany spojenectví. Vlk nikdy nesežere třeba i padlého havrana. Mohly bychom to nazvat skutečným přátelstvím ve světě zvířat.“
Na Jaru bylo vidět potěšení. Zima z ní na malý okamžik ucítila hrdost. „Znáš nějaké byliny?“ zeptala se.
Radostně přikývala a skoro vykřikla: „Znám!“ Tišeji dodala: „Spoustu. Chodily jsme s matkou sbírat za rozbřesku různé druhy bylin. Musely být nasbírané dřív, než se otec…“ zadrhl se jí hlas.
Zima ji přelétla zkoumavým pohledem. „Nemusíš o tom mluvit,“ konejšivě ji položila ruku na rameno.
Jaro zavrtěla hlavou, nadechla se, otřela si čerstvý pot z čela a s pevným hlasem dořekla: „Než se otec vrátil domů.“
Na chvíli se rozhostilo ticho. Jaro přešla ke stolu, odsunula židli a posadila se na ni.
Zima rozdělala oheň, a když plameny vesele poskakovaly a rozpalovaly šamotové cihly, otočila se ke svěřenkyni: „Vyběhneš na půdu pro dobromysl a heřmánek?“
Jaro přikývla a vyšplhala se po žebříku nahoru. Během chvíle byla zpět. Položila byliny Zimě pod ruce a chystala se usednout zpět ke stolu. Zima ji zastavila. „Pojď mi pomoci, třeba se od tebe ještě přiučím.“
Jaro na ni chvíli překvapeně hleděla, pak se usmála a postavila se vedle ní.
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
