Ti předurčení - 16. kapitola (Smrti blíže)
Profilovka
17. 01. 2024
visibility 123

Ti předurčení 1

16. kapitola - Smrti blíže

Probudila se pod mohutným dubem. Ruce i nohy měla špinavé od hlíny. Z dálky ji pozorovalo stádo srn. Když vstala, vyplašeně se rozutekly. Slunce se pomalu klonilo k vrcholkům hor.

Příště méně máku a šalvěje, pokárala sama sebe, jinak budu spát ještě déle. Zkontrolovala vnitřek mošny, znovu pohlédla na zapadající slunce a rychle se rozběhla do lesa. Míjela strom za stromem, pařez za pařezem.

„Mohla bych tu běhat poslepu,“ uchechtla se.

Než se dostala k mokřadu, slunce ulehlo do peřin hor. Schovaná do tmy se téměř neslyšně kradla lesem.  Vplížila se do stínů skály, protáhla se úzkou štěrbinou a stanula před Ebbem - opět spal. S klidem si ho prohlížela. Obcházela ho ze všech stran a nenechala si ujít jediný zbídačený kousek jeho těla.

„Kdybys nebyl tak bláhový, tak opojený svou mocí a neomylností, nebyl bys tu,“ začala k němu skoro neslyšně promlouvat. „Co tě to napadlo, zavést mě sem,“ ušklíbla se a plivla k jeho nohám. „Chtít se mnou vykonat obřad plodnosti a mít se mnou dítě,“ s odporem protáhla obličej do šklebu. „Jediná chvíle, kdy žena může přelstít muže, je chvíle početí.“ Nepřestávala kolem něj kroužit, stejně jako šelma kolem své kořisti. „Šťastný život až do smrti,“ ušklíbla se znovu, „pche, s tebou a s dítětem, které bys mi dal?“

Otevřela mošnu a vytáhla lahvičku s přízračným nápojem. „Dokonalé řeči o nadlidském dítěti, skoro o bohu. Myslel jsi, že mě tím ohromíš?“ Znovu se v ní začala vařit krev. Postavila se před něj, pevně se rozkročila a silným hlasem se nahlas rozkřikla: „Myslels, že mě tím ohromíš?“

Ebbe sebou trhnul a otevřel oči, pod nimiž měl propadlé tmavé půlkruhy. Chvíli se zmateně rozhlížel a teprve okamžik nato ztěžka polkl. „Vrátila ses,“ řekl s beznadějí v hlase.

Usmála se na něj. „Slíbila jsem ti to.“ Otevřela mu ústa a nalila do nich bez jediného slova přízračný nápoj. „Dnes tu s tebou také nezůstanu. Ne, že by mi nedělalo potěšení vidět tě v náruči strachu a bolesti, ale budu muset uvařit nový nápoj. Právě jsi dostal poslední hlt.“

Ebbe jí nevěnoval jediný pohled. Bez přestání zíral do země. Na jeho tváři se zaleskla slza.

„Snad nelituješ svého života?“ vyštěkla ostře Mlada.

Zavrtěl hlavou, pohlédl na ni a tiše, spíš pro sebe než pro ni, šeptal: „Lituji toho, že jsem byl předurčený stát se hadačem. Lituji toho, že jsem neměl život jako ostatní. Lituji, že jsem nikdy neměl dítě, které bych vychoval.“

Nevěřícně na něj upírala svůj zrak. Pocítila ostré bodnutí u srdce. „Ty lituješ?“ plna hněvu od něj odvrátila pohled. Promnula si ztuhlá zápěstí a zašeptala: „Lituješ, že jsi neměl dítě. Ale mně jsi dvě vzal.“ Aniž by se po něm ohlédla, protáhla se znovu úzkou štěrbinou ve skále a zmizela v lesích.

 

Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...

Nechcete čekat? Objednávejte zde.

Nejčtenější
1
Post image
2
Post image
3
Post image