Redakce iSVĚTELSKO
před 14 hodinami
Pátek 26. 7. 2024
RYTÍŘOVA DCERA - Divadelní představení, Hrad Ledeč n/S., od 19:00 hodin
GUMP-JSME DVOJKA -...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
17. kapitola - Druhá duše
Zachumlaná pod těžkou duchnou jsem pozorovala Zimu a Léto. Stály u velkých kamen a tiše se bavily.
„Odcházím sloužit, musíš s ní pokračovat ve cvičení. Spát půjdeš až po prvním zimním úplňku.“ Léto založila ruce v bok a nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Nebudu připravená na svou vlastní službu, musím jít co nejdříve odpočívat.“
Zima k ní káravě pohlédla od hrnce, ve kterém pro mne vařila další silný odvar z bylin. „Přestaň se chovat jako dítě. Už se tomu tak stalo. Koloběh služeb nezastavíš. Vyrovnej se s tím. Už nejsi tou rozmazlovanou nejmladší květinou v Barevném údolí.“ Léto vrhla rychlý pohled k posteli, kde jsem ležela. Honem jsem zavřela oči a dál bez hnutí naslouchala. „Ona ale není vůbec připravená, nemá snahu, nechce tu být. Proč ji musím učit já?“
Zima slila vroucí vodu do velkého poháru. „Každý máme své poslání a ty ho nebudeš odmítat. Podzim ti pomůže, ale musíme naše síly rozdělit, a dokud nebude silná, budeme jí pomáhat.“ Bez známek ústupku v hlase dodala: „Pomoc znamená méně spánku do doby, dokud neřeknu, že už je nová Jaro připravená.“ Otočila se od kamen, přešla k posteli, v níž jsem se schovávala, a položila k ní teplý nápoj. Rukou k sobě přivolala Inru, ležící pod druhým lůžkem, a pohlédla na Léto. „Pojď se mnou ven.“
Ve dveřích se na mne ještě otočila, rychlým pohybem si přes hlavu přehodila těžkou kapucínu a z rohu místnosti jí do ruky vlétla hůl. Červený plášť se zavlnil nedočkavostí a chalupu naplnil první zimní chlad. „Neschovávej se pod peřinou,“ ozval se hlas Zimy mířící ke mně, „pojď se podívat, jak to vypadá, když střídáme služby.“
S nevolí a hanbou, že o mně věděla, přesto nic neřekla a nechala mne schovávat se jako malou holku, jsem pomalu odhrnula peřinu.
Léto se nevěřícně dívala po Zimě a zvláštním pohledem provrtávala mě.
Všechny tři jsme vyšly před chatrč. Barevné údolí bylo tiché. Za Zlatou řekou se rýsovaly kopce, za jejichž zády pomalu proudily první sluneční paprsky a dopadaly k patám nočního nebe.
Zima se postavila mezi mne a Léto. „Podrž mi ji,“ řekla a vtiskla mi do dlaně svoji hůl. Úlekem jsem ji málem pustila. Chlad a zima z ní vystupovaly tak silně, že jsem měla co dělat, abych ji udržela. Lehce se usmála. „Ta není jako tvá. Tahle vládne chladem a mrazem.“ Naučeným pohybem schovala dlouhé vlasy pod mohutný plášť a pak pohlédla na oblohu. Bylo mi jasné, že volá Gyrfa. Během okamžiku jí tiše přistál na rameni. Vzala si ode mne zpátky hůl. Ta se rozklepala silou do ní vloženou a v mžiku se obalila ledem.
Zima se usmála na nás obě. „Zvládněte to,“ vykročila ze zápraží. Aniž by se otočila, vstoupila mi do mysli: „Vypij si ten odvar, pomůže ti v učení, ale neříkej to Létu.“
I když jsem ji neviděla do tváře, cítila jsem, jak se usmívá. Gyrf nedočkavě poposedl na jejím rameni, dlouze zapískal a pak se rozlétl.
Nemohla jsem se vynadívat. Plášť se pohyboval do rytmu jejích kroků, půda jí pod nohama mrazivě praskala. Barevné listí doposud ležící na zemi rozfoukávala studeným dechem a ono ustupovalo před její silou. V absolutním tichu jsme s Létem stály a pozorovaly krajinu oblékající zimní kabát.
Když se po nějaké době dostala ke Zlaté řece, obrátila se na nás a lehce zamávala. Otočila se zpět do krajiny, došlápla na vodní plochu, ta okamžitě zmrzla a led se valil po proudu i proti němu. Překročila hranici a vešla do lidského světa. Podzimní mraky na obloze změnily svou barvu do temně šedivé a vzduch zřídl. Zima natáhla ruku k obloze, obkroužila holí velký kruh a z nebe začal padat sníh.
„To je nádhera,“ vydechla jsem.
Léto se na mne podívala, beze slov přikývla a vešla zpět dovnitř. Nechala mne stát venku samotnou. Pozorovala jsem krajinu, na kterou se snášel sníh, a třpytivý mráz, pomalu ulehající na sněhovou pokrývku.
„Pojď už dovnitř, začneme s učením,“ nesl se hlas Léta z chatrče. S velkou nevolí jsem poslechla. Vstoupila jsem, zavřela dveře a pohledem zůstala viset na Létu.
„Mluvily jsme se Zimou o tom, proč se ještě neobjevila tvoje druhá duše. Bohužel jsme na to ani jedna nepřišla.“
Léto se, stejně jako Zima při zmínce o druhé duši, zadívala do země. U nohou jí stála Anavi a i ona sklopila hlavu. Aestas poletovala na druhé straně místnosti a dorážela na Iflot, která ji tlapou odháněla. Když v tom silný vítr vyrazil petlici od dveří a ty se rozlétly dokořán. Vlétl dovnitř, prohnal se kolem mne a hnal se na Léto. Ta se rozesmála a prudkým pohybem ruky ho odhodila otevřeným oknem.
Vyplašeně jsem se přitiskla k nejbližší zdi, kterou jsem měla za zády.
Zvenku se ozval pobavený smích, a aniž by stačil doznít, vstoupil Podzim. Na rameni mu seděl veliký, tmavě šedý pták s bělostnou spodinou. V zobáku se mu pohupovala mrtvá myš.
„Dobré ráno, moje bohyně krásy,“ s vřelým úsměvem a veselýma očima pohlédl na Léto. Vyběhla mu naproti a nadšeně ho objala. Pak od něj odstoupila a mně bylo jasné, že spolu opět mluví tak, abych jim nerozuměla. Podzim stále s úsměvem zavrtěl hlavou a odvrátil se od Léta. Spočinul na mně zrakem.
Tiskla jsem se ke zdi a oba pozorovala s odstupem a obavami.
Jeho úsměv zmizel a výraz přestal být vlídný. Působil překvapeně a nesvůj. Všimla jsem si, jak nejistě a pevněji sevřel prsty kolem své hole, až mu zbělely. Rozpačité ticho, které vystřídalo radostné setkání Léta s Podzimem, dosedlo do místnosti jako tíživý oblak čehosi nevyřčeného.
Ještě chvíli si mne prohlížel, nato ale znovu roztáhl ústa do širokého úsměvu i přesto, že jeho oči zůstávaly podivně prázdné, a řekl: „Tak tě vítám mezi námi, dítě přírody.“ Přistoupil ke mně ještě o kousek blíž a zadíval se mi do očí.
„Je se mnou něco špatně?“ zeptala jsem se opatrně.
Usmál se a s lehkostí v hlase odpověděl: „Vůbec ne! Jen vypadáš jinak, než když jsem tě našel ležet na hranici s lidským světem.“ Potom se ke mně naklonil a špitl mi do ucha tak, abych to slyšela jen já: „Tvůj vzkaz jsem matce vyřídil, byl jsem za ní v osadě.“
Zůstala jsem jako opařená. „Jaký vzkaz?“ zeptala jsem polohlasem.
„Mluvila jsi z vyčerpání, ale pochopil jsem, že i tak by sis přála, abych něco z toho vyřídil.“ Sálalo z něj teplo a něha, ač jeho vzezření bylo skoro božské. Vysoký s mohutnými rameny, rozevlátými vlasy, v nich zapletené suché listy a šaty samá záplata. Podobně jsem si představovala ochranitele lidí, o kterých se vyprávěly v osadě legendy. Stál tak blízko mě, že jsem mohla slyšet tlukot jeho srdce a on můj.
Zajel rukou pod plášť a něco hledal. Nepřestával se u všeho usmívat. „Něco jsem ti přinesl, myslím, že ti to už chybí,“ s lehkým mrknutím vytáhl ruku na světlo. Na dlani mu sedělo napůl opeřené mládě nějakého ptáka. Za jeho zády jsem uslyšela, jak si Léto zhluboka oddechla.
„Nějak jsme si asi nikdo nevzpomněl, že tvoje druhá duše se nerodí v údolí. Je to moták. Na konci každého ročního cyklu odlétají na jih, tam, kde zima nevládne. Tahle se vylíhla v létě na jihu a myslím, že se sem snažila doletět už pěkných pár úplňků.“
Natáhl ruku s vyděšeně pípajícím ptákem ke mně. Uchopila jsem ho do obou dlaní a přiblížila ho k obličeji. Něžně mně klovl do nosu. Vykouzlil mi tím úsměv na tváři. Za Podzimem se přišourala Iflot a tiše zakňučela.
Posadila jsem se na zem. V dlaních jsem držela napůl opeřené mládě motáka a do klína mi skočilo vlče. Zaplavil mne nenadálý pocit štěstí, který jsem ucítila téct i po tváři.
„Děkuju,“ špitla jsem s uslzeným obličejem. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale hlas mi selhal a přes příval vděčnosti, že jsme pohromadě, mi nešlo ani přemýšlet. Uvnitř jsem poprvé od příchodu do údolí pocítila, že tohle je můj život.
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
