Partneři zpravodajství

Město Světlá nad Sázavou

Nakladatelství BRK

ADAM PODVRTY

Chci se stát partnerem

Nikol Wolfová

02. 02. 2024

Ti předurčení 1

18. kapitola - Divoká

„Bohové, co jsem to udělala?“ rozplakala se Mlada na okraji lesa. Padla na kolena a snažila se nevšímat si bolestných křiků a nářků vycházejících z lesa. „Jak jsem mohla dopustit, aby mě chtíč po pomstě zaslepil natolik, že jsem obětovala lidský život?“ Obličej zmáčený slzami nořila hluboko do šálu a nepřestávala vzlykat.

Z lesa se ozval hysterický výkřik smíšený s dokonalým strachem: „Mlado!“

Postavila se na nohy, zacpala si uši a rozeběhla se mokřadem po dobře známých trsech daleko od nesnesitelného řevu. Zprudka se zastavila. Třeba přežije, blesklo jí hlavou. Zafoukal studený vítr a osušil jí zbytky slz. Jestliže přežije, pustím ho. Hned za rozbřesku se za ním vrátím, honilo se jí dál a v rychlosti hlavou.

Vítr zavál znovu, tentokrát ze severu, studenější a mrazivější. Zachumlala se do pláště, uchopila sukni u kolen a rozeběhla se na východ do lesů, k domovu. Dveře chatrče byly otevřené. Zpomalila a obezřetně se rozhlížela kolem obydlí. Černobýl svázaný do svazků byl poházený před chalupou i kolem ní.

„Oneši?“ vykřikla Mlada. Nikdo se zpátky neozýval. Spustila ruce podél těla, tiše došlápla na velký kámen před sebou a neslyšně se ohnula pro těžkou dubovou větev vedle něj.

„Oneši?“ vykřikla znovu. Odpovědí jí bylo hrobové ticho.

Opatrně se vydala k obydlí. Obešla ho zezadu a jediným oknem nahlédla dovnitř. Nezahlédla ani pohyb ani postavu. Ostražitě došla ke dveřím a pomalým krokem vstoupila do místnosti. Ani nestačila přivyknout šeru panujícímu v obydlí a dveře se za ní zavřely. Čísi ruce ji pevně uchopily za paže a smýkly s ní na lůžko. Snažila se přetočit čelem k protivníkovi. Byl rychlejší, přimáčkl jí obličej mezi lůžkoviny, až tvrdě narazila nosem do dřevěné podesty.

„Čarodějnice!“ tiše zavrčel hlas.

Mlada nebyla schopna rozeznat, kdo ji to pevně drží. Ucítila potůčky krve vytékající z naraženého nosu.

„Zaplatíš za Ebbeho, za Živu. Nejdříve se doznáš a pak tě spálíme na hranici.“

Mlada sebou cukala a snažila se vymanit ze silného sevření. Ruce ji svíraly pevněji a silou jí drtily obličej. Chtěla vykřiknout, ale ústa, jež otevírala a zavírala, nevydala ani hlásku. Z posledních sil se vymrštila proti postavě. Překotně se nadechla. Místnost se naplnila křikem, ozvěnou se zpátky nesl vyděšený křik nočních ptáků.

Posadila se na posteli a zpocená si otírala mokrý obličej. Bohové mě trestají, už zase ten sen, v duchu spílala Mlada. Dveře chatrče se otevřely silným větrem. Vstala a přešla přes místnost je zavřít.

Upoutala ji temně modrá obloha posetá hvězdami; zadívala se na ni. Podzim pomalu ustupoval, ze severu přicházel chladnější vítr a stromy byly téměř holé.

Zpropadený Ebbe, je téměř nový úplněk a noční můry o něm nepřestávají. Myšlenkami se zatoulala zpátky do rána, kdy přišla k jeho tělu a věděla, že smrt tam byla dřív než ona. Pohled na jeho zubožené tělo jí nedal prvních pár nocí spát. Visel na povolených provazech, z úst lemovaných pěnou mu kapala krev. Oči měl mrtvolně bílé a vypoulené. Dlaně a prsty byly scvrklé. Bojoval. Čím více bojoval, tím více se mu z těla odpařovala voda a černobýl s rulíkem začaly požírat jeho krev. Když k němu dokráčela tak blízko, že rozeznala každý detail, jeho tělo dostalo poslední záchvat.

Necítila žádnou lítost, se zálibou se dívala na jeho mrtvé tělo, které muselo bojovat celou noc. Provazy hodně povolily, koleny se téměř dotýkal země. I když v jeho očích nebylo nic než smrtelné bílo, Mlada cítila, že trpěl. Kopla do břicha, nic. Podkopla mu nohy, nic. Zpod pláště vytáhla dýku a přeřezala provazy.

Zvláštní, pomyslela si, že se do něj ještě nepustila zvěř. Chvíli ho pozorovala a tiše se pro sebe smála. „Jsi pro ně příliš jedovatý, můj drahý. Neboj se,“ pokračovala svou rozmluvu, „trochu tě nařežu a pak už pro ně budeš vhodná potrava, jestli v tobě zbyla nějaká krev, budou tu hned.“

Položila ho na záda, rozřezala zbytky provazů a oblečení na jeho těle. Postavila se nad scvrklé a zubožené tělo a prohlížela si každý kousek. Pak se k němu posadila, obličej téměř k obličeji, a tiše zašeptala: „Takhle si tě chci pamatovat do konce života. Ubohého a mrtvého.“

Nato se pustila do práce. Svižně a ladně z něj začala stahovat kůži jako z králíka. Nad hlavou uslyšela krákání havranů. Usmála se. „Jdou, už jdou. Černá smrt posílá k potravě vlčí smečku.“

Hbitě sbalila své náčiní a naposledy se otočila za Ebbem: „Potkáme se na druhé straně,“ rozesmála se a s vykasanou sukní se rozeběhla pryč. Neurazila ani půl lánu daleko a uslyšela vytí vlčí smečky. „Jen si pochutnejte.“

Zatřásla se zimou i vzpomínkou. Zavřela dveře a přirazila petlici. Vrátila se zpátky na lůžko a po dlouhé době se její srdce roztesknilo. Živa jí stále chyběla. Pomstou na Ebbem ukonejšila svou zlost, ale dceru jí to nevrátilo. Uplynula dlouhá doba, co se ztratila někde v lesích. Věděla, že své dítě už nejspíš neuvidí, nemohla se od ní však odpoutat. Pohlédla do kouta místnosti, kde leželo několik zdechlin. Zlobu a smutek zaháněla zabíjením zvířat. Otřásla se znovu. Posledních pár nocí si připadala jako jiný člověk.

Měsíc, který jí nedal spát, ji nutil každou noc běhat po lesích. Připadala si jako vlčí matka. Schovaná v houští číhala na kořist. Přikrčená v hlubokém šeru stromů a keřů čekala na procházející kořist. Od chvíle, kdy zabila Ebbeho, ji něco uvnitř neustále nutilo zabíjet. S rozkoší a chtíčem párala břicha nebohým srnkám. Srnkám, matkám, které se snažily chránit své ještě nedospělé děti. Nakonec i je Mlada dostala. Nenáviděla vše, co jí připomínalo pouto mezi matkou a potomkem.

„Přišla jsem o obě děti,“ křičela do svého nitra, „kde jste, bohové, proč mě trestáte?“

Odpovědi nepřicházely. Začala je hledat sama. Po velmi krátké době přišla na to, že jí upokojení a dočasný klid na duši přináší rozdělení pout mezi ostatními. Do vesnice se zdráhala; bála se lidí, jejich pohledů a řečí. Zvěř byla ale jiná, sice ostražitá, ale ve chvílích, kdy byl les klidný a tichý, ponořený do tmy, ztrácela pozornost. Okamžik poté dospělé srny a jejich potomci skončili pod rukama Mlady.

Stáhlo se jí hrdlo.

„Jsem zrůda?“

Posadila se na postel a tupě zírala na hromadu mrtvol. Jídla bylo tolik, že by se tím uživila celá vesnice několik dní, v rohu obydlí ale hnilo a zapáchalo.

„Zítra vás odnesu do lesa, ať si pochutnají méně zdatní lovci, než jsem já,“ prohodila k hnijícímu masu.

Položila se na záda a nahlas přemítala: „Kdyby se vrátila Živa, poznala by mě vlastně vůbec? A toužím po tom, aby se vrátila? Po dlouhé době se cítím volná a divoká.“

Myšlenky neustávaly, ale Mlada se jimi nechala pomalu ukolébat. Do jasné noci plné hvězd se po chvíli nesl tichý dech spánku.

Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...

Nechcete čekat? Objednávejte zde.