Redakce iSVĚTELSKO
před 17 hodinami
Pátek 26. 7. 2024
RYTÍŘOVA DCERA - Divadelní představení, Hrad Ledeč n/S., od 19:00 hodin
GUMP-JSME DVOJKA -...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
19. kapitola - Spojení
„Nechci dál, už prostě nemůžu,“ zakřičela jsem na Léto a mrštila po ní nádobu s vodou. Odhodila jsem haluz, která mne pálila v dlani, svalila se na zem a dala průchod pocitům. Slzy mi tekly proudem a já se toužila převalit na záda a usnout. „Neumím to, nebudu to dělat! Chci klid a konec, rozumíš mi?“ křičela jsem na ni plná vzteku.
Léto si ke mně sedla na zem a bez dovolení vstoupila do mé mysli. „Musíš se naučit ovládat vodu. Bez ní nevykvetou rostliny, nevyrostou stromy, zvířata budou umírat.“
Rozčílila mne! Opětovně vstoupila do mé hlavy. Dělala to častěji než Zima a Podzim, lezla do mých myšlenek, a když mne chtěla trápit, nemluvila na mne lidskou řečí.
Léto netrpělivě vstala a šla pro odhozenou nádobu s vodou. Pohybem ruky ji opět naplnila vodou. Obešla mohutný jasan, pod kterým jsem seděla, sebrala ze země haluz, která mezitím vystydla, a vrhla letmý pohled na Iflot. Seděla nedaleko mě a upírala oči na hromadu slz, ve kterou jsem se změnila. Pak se postavila proti mně a přikázala: „Postav se a jdeme znovu cvičit! Za dva úplňky je zpátky Zima a ty ji odcházíš střídat. Musím tě něco naučit, než se vrátí.“
„Já ale nechci!“ vykřikla jsem.
„Ticho!“ okřikla mne. „Až se vrátí Zima, půjdu spát, protože jsem tady s tebou vůbec neměla být. Od své poslední služby jsem naspala jeden jediný úplněk.“
Vzduch se naplnil hřejivým dotekem Podzimu. Otočila jsem se k lesu. Rozvážným krokem přicházel. Na rameni mu seděla Fons. Jakmile mě zahlédla, roztáhla křídla a odlepila se od jeho ramena. Potácivým letem doplachtila ke mně.
„Už by měla být v pořádku,“ usmál se na mne Podzim. „Peří jí dorostlo a přestala se třást.“
Vděčně jsem na něj pohlédla. Vzala jsem ji do dlaní a tiše zašeptala: „Jsi moje krásné jaro, jsi moje Fons.“
Iflot se zvedla, honem ke mně přispěchala a rozzlobeně do mě kousla. Ucukla jsem a zpražila ji ostrým pohledem. Uraženě se ke mně otočila zády a lehce zavyla.
„Vrátí ti to, až to budeš nejméně čekat,“ zazněl za mnou hlas Podzimu a podrbal Iflot za uchem. „Fons byla jenom unavená z dlouhého letu. I když jsou naše duše jiné než ostatní zvířata, jejich síly nejsou nekonečné.“ Pak si ke mně přisedl a bez varování vstoupil i on do mé mysli: „Nemůžeš se bránit nikomu z nás. Jsme čtyři, ale dohromady tvoříme jednotu, která nemůže správně pracovat, pokud si nedůvěřujeme.“ Pomohl mi na nohy a medovým hlasem dodal: „Musíme pokračovat. Budeme cvičit spolu, všichni.“ Přešel k Létu, vzal si od ní nádobu s vodou i mou haluzi a podal mi je. Oba se usmáli a pozorovali mne.
Klepající se ruka pomalu natáhla nádobu s vodou před sebe, haluzí v pravé ruce jsem nad ní obkroužila neviditelný kruh. Voda v misce začala polehounku bublat a kraj nádoby se zaplnil jemnou mlhou, vznášející se těsně nad vodní hladinou. Soustředěně jsem upírala zrak na třpytící se hladinu vody. Ta se začala stáčet do vodního víru.
Léto prošla kolem mne a postavila se mi za záda. Uslyšela jsem zasvištění a bylo mi jasné, že vykouzlila oheň. „Aniž by ses otáčela, uhas ho. Jediným pohybem, v jediný okamžik. Musíš uvnitř sebe cítit místo, kde se oheň nachází. Nepotřebuješ oči, potřebuješ cítit sílu ohně a věřit tomu, co si myslíš.“
Upnula jsem se k touze nacítit cokoliv, co by mi napovědělo, kde se nacházejí plameny. Propadala jsem se do nové beznaděje. Nedokážu to, honilo se mi hlavou.
Fons, která po celou dobu seděla u mých nohou, se vznesla na mé rameno. Pevně zaryla drápy a z místa, kde se spojila s mojí kůží, vytryskla krev. Roztáhla křídla a odlepila se od mého ramene do vzduchu. Ztratila jsem spojení s vodou a soustředila se na Fons. Vznášela se o kousek výše nade mnou a upírala zrak za má záda. Ostře vypískla, a když znovu roztáhla křídla, byla jsem její součástí. Z výšky jsem spatřila samu sebe, držíc v ruce nádobu s vodou, která stále vřela. Ve druhé ruce jsem pevně svírala haluz. Fons se mnou obkroužila malý okruh, a když jsme se vrátily, strhla mne a já byla sama sebou zpátky na zemi. Zhluboka jsem se nadechla, místo myšlenek mi hlavou i zbytkem těla proudila voda. Zavřela jsem oči a nechala ji vytrysknout do vzduchu. Nádoba bouchla, a než zdivočelá voda stačila dopadnout na zem, nasměrovala jsem ji haluzí do ohně.
Ozval se potlesk.
Zmateně jsem se rozhlédla.
„Nelze jinak,“ usmívala se na mne Léto.
Podzim stál kousek opodál a prohlížel si mne zkoumavým a zadumaným pohledem.
„Neumíš základní věci, které někteří z nás uměli ještě za časů strávených u lidí, ale spojíš se s Fons,“ radostně povykovala Léto.
„Utahuješ si ze mě?“ zeptala jsem se opatrně.
Léto se rozesmála. „Ne, tohle se ještě nikomu nepovedlo. Nebo co myslíš?“ otočila se k Podzimovi.
Ten jen pokrčil rameny a dál si mne prohlížel.
Rozverně pokračovala dál: „Splynout se svými dušemi se ti nadanější učí nejdříve za tři, čtyři služby. Důležité je mít je pod kontrolou a spojení přijde časem samo, ale tohle…“
Konečně jsem v ní začala poznávat dívku, která pro mne tenkrát přišla do lesa. Srdce se mi zatetelilo radostí, šťastná jsem se k ní rozběhla a prudce ji objala. „Jak to myslíš, že jsem se spojila s Fons?“
Léto, překvapená pevným objetím, mne ze sebe setřásla a ukázala na mé rameno. „Fons i Iflot se s tebou musí časem spojit, abys viděla svět ze vzduchu i ze země zvířecíma očima. Po nějaké době se naučíš využívat jejich schopností a to ti ulehčí tvůj čas venku. Splynete v jednu duši, ony ucítí tvé schopnosti a ty zase jejich. Jak budeš stárnout, naučíš se rozeznávat, která z nich k tobě zrovna mluví a i ty se naučíš mluvit k nim.“
Fons stále kroužila vysoko nad námi.
Pocítila jsem ohromnou vděčnost. To ona dovolila brzké spojení. Nebylo to mnou, ale její oddaností a ochotou pomoci mi v nejtěžší chvíli beznaděje.
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
