Ti předurčení 1
2. kapitola – Mlada
Na samém začátku noci sbíhala z nevysoké stráně vyděšená žena. V ruce držela zapálenou pochodeň a velmi rychle se přibližovala ke kamennému kruhu, osvětlenému pouze svícemi. Spoře oděné mladé dívky, klečící každá před jedním kamenem, byly plně soustředěné na nadcházející obřad plodnosti.
Hadač vstoupil doprostřed kruhu a po směru slunce, od východu na západ, kapal na čelo každé dívky silně aromatickou, jím požehnanou vodu. Vrátil se zpět do středu a uchopil větší nádobu zdobenou po celém obvodu holubicemi. Položil ji na obřadní desku a do čisté vody začal vymačkávat květy šafránu. Poté co se voda zbarvila do žluta, přešel k první dívce a na čelo jí nažloutlou vodou nakreslil spirálu.
„Kde je Živa?“ rozkřikla se žena vstupující do kruhu.
Muž se otočil po hluku. „Opusť obřadní místo.“
Bojovně se před něj rozkročila, založila ruce v bok a znovu, hlasitěji, na něj zakřičela: „Kde je moje dcera? Neodejdu, dokud mi nepovíš, kde je Živa!“
Podrbal se ve svých dlouhých vousech, zahleděl se na ni temnýma očima a polohlasem se ji snažil utišit: „Nevím, kde je. Odešla ode mě s pláčem, nepovedlo se mi ji, bohužel, zastavit. Avšak tohle je na tvé svědomí. Ty jsi její matka, měla pravdu slyšet z tvých úst.“
Osopila se na něj: „Pravdu? Co ty víš o pravdě? Přestal jsi pro mě být hadačem ve chvíli, kdy jsi utopil našeho prvorozeného pro vyšší blaho!“ zuřila. „Jakou pravdu jsi jí řekl?“
Hleděl na ni temnýma očima a mezi zuby drtil slova: „Mlado, odejdi z obřadního místa. Musím dokončit rituál, nebo si rozhněváme bohy.“
Ohnala se po něm rukou. „Ty mi povíš, co jsi řekl Živě, nebo tě obětuji bohům já.“
Vší silou ji uchopil pod loktem a vyvedl z obřadního kruhu. „Neřekl jsem jí nic víc, než co měla vědět,“ strhl ji prudkým pohybem k zemi. „Už ví, proč ji vlastní otec nenávidí, a jediný, kdo ji miluje, jsi ty.“
Promnula si bolestivé místo po stisku a postavila se na nohy. „Ty nejsi hadač, ty jsi démon! Hraješ si s lidmi a jejich osudy. Bohové tě ztrestají, a pokud ne oni, já ano!“ zařvala a rozmáchla se vší silou. Nakonec ruku zastavila těsně před jeho obličejem.
Pohrdavě se na ni podíval. Mlada to příkoří nevydržela, plivla mu do obličeje a nečekajíc na nic jiného, rozběhla se do vesnice.
Hadač si setřel tekoucí sliny a chvíli se díval za běžící ženou. Lehký vítr ho polechtal na tváři a vytrhl z myšlenek, vrátil se na obřadní místo a jal se dokončit rituálu plodnosti. Žádná z dívek si nevšimla ani Mlady, ani přerušení obřadu. Klečely bez hnutí, každá před svým kamenem, s pohledem upřeným na obřadní desku. Hadač si omyl ruce v čisté vodě a vrátil se k žehnání mladých panen.
***
Mlada se po chvíli běhu zastavila, otřela si uplakané oči a přemýšlela o Živě. Myšlenky na ni však téměř okamžitě vytlačil strach z hadače a jeho zloby – rozhlédla se kolem sebe. U svažující se stráně spatřila černobýl, natrhala ho plnou náruč a spěchala domů. Několik lodyh svázala k sobě a zavěsila je ke stropu, další část položila k nohám lůžka a zbytek natrhaných rostlin před obydlí.
Do místnosti vstoupil podsaditý muž. Jeho ostrá brada a propadlé rysy v obličeji působily nemocným dojmem. Oči jako dva malé temné brouky zapíchl do Mlady. „Co to děláš?“
Otočila se po něm. „Co asi? Černobýl má ochrannou moc před kněžími a hadači.“ Ztěžka se posadil na zem, složil hlavu do dlaní a polohlasem se zeptal: „Ty jsi byla za Ebbem? Proč to děláš?“ Přisedla si k němu. „Živa zmizela. Nevím, kde je. A on to ví! Zaplnil jí hlavu nesmysly.“
Pozvedl k ní zrak. „Živa zmizela? Neříkej hlouposti, jen se toulá, jak to má ve zvyku. Nedivil bych se, kdyby se jednou nevrátila. Lesy jsou temné a zlé, číhají v nich démoni, kteří na sebe berou lidskou podobu. Je to žena, stále dítě,“ na okamžik se odmlčel. „To tys jí popletla hlavu, stále krmíš nesmysly o starých bozích, o tom, že si může dělat, co chce,“ rychle ze sebe vychrlil a odmlčel se. „Víš, co si o ní říkají lidé z osady?“ zeptal se po chvíli opatrně.
Vzpurně se proti němu postavila. „Co je mi do lidí a jejich řečí? Je to naše dítě, naše jediné dítě! Tebe by také nemělo zajímat, co si kde, jaká bába s jinou melou pod ty stařecký vousy!“
Oneš se beze slov zvedl a vyšel ven do teplého večera. Vyběhla ze dveří a křikla na něho: „Jestli se Živa nevrátí, je to na tvém svědomí! Ty budeš mít její krev na rukou.“
Rychle se ohnal a srazil ji jedinou ranou k zemi. „Já chtěl syna, a ne dceru!“ rozeřval se silným hlasem. „Nenávidím ji! Rozumíš mi? Nenávidím tebe! Zostudila jsi mou rodinu. Proklela jsi Ebbeho. Ty jako prosťačka jsi byla natolik drzá, že jsi žádala o pomoc staré bohy. A co nám nadělila ta tvá bohyně Živa? Dítě pekel!“
Zvedla se ze země a přiložila si ruku k natrženým ústům. Zlostně pohlédla na svého muže a zlostně k němu promluvila: „Ebbe zabil naše první dítě! Abych znovu nemohla počít, podával mi svařené víno s rozmarýnem. A ty ho přesto ospravedlňuješ!“
Rozezlený Oneš plivnul k jejím nohám. „Nechci tě už vidět, odejdi z mého domu. Nebudu tu trpět ženu, která se staví proti mé víře.“
Mlada nesouhlasně založila ruce v bok. „Ty! Jdi ty! Dům je můj. Do osady se nevrátím!“ křičela celá říčná. „Zbij mě, urážej mě, ale neodejdu. Tohle je můj a Živy domov,“ na oplátku vyplivla krvavý chrchel k jeho nohám. Napřímila se a hrdě se mu podívala do očí. Vítr se opřel do jejích dlouhých, šedivějících vlasů a nechal je divoce vlát. „Uctívám bohy svých rodičů, bohy, kteří se o mě celý život starali a dali mi dítě. Zmiz mi z očí i ze života,“ otočila se na patě a vklouzla dovnitř.
Ještě chvíli se rozmýšlel, jestli za ní nemá vtrhnout, nakonec vytáhl mošnu s vínem, řádně si lokl a pro sebe utrousil: „Bláznivá stará i mladá.“ Znovu si přihnul. „Ať je obě vezme Svor. Dobře se mi bez nich bude žít,“ zabručel a vydal se směrem k osadě.
Mlada ztěžka oddechovala, posadila se na dřevěnou lavici a zahleděla se do ohně. Nechala průchod citům a rozplakala se: „Živo, dítě moje! Kde jsi? Proč jsi nepřišla za mnou?“ Seděla a přemýšlela, proč ji bohyně obdařila tak výjimečnou dcerou.
Nebála se tmy, lesa ani divoké zvěře. Kolikrát se zastala i mě a jiných, těch slabších. Kolikrát přišla domů s modřinami a šrámy na duši, přesto nikdy na nikoho neukázala prstem.
Vstala a přiložila do ohně, přešla po místnosti a z police vyndala menší kotlík. Zavěsila ho nad oheň, nalila do něj vodu, přidala meduňku a šalvěj, rychle vše promíchala a nechala vařit. Posadila se zpátky na lavici a na mysli jí vytanula vzpomínka.
Po ztrátě prvorozeného syna se oba toužebně upínali k dalšímu dítěti. Dlouho se jim nedařilo nového potomka zplodit, nakonec se Mlada vzbouřila proti nápojům a péči hlavního kněze v osadě a obrátila se na zapomenuté staré bohy.
Nedlouho na to se jejich vzpoura vyplatila a její bříško se kulatilo a rostlo. Oneš byl jako vyměněný, na rukou by ji skoro nosil, nedovolil jí ani pořádně vstát z lůžka. Vše obstarával sám. Tehdy ji ještě miloval - ji i to nenarozené dítě. Opravil chatrč, obdělával malé políčko, staral se o sběr bylin, které sušil a připravoval z nich masti, směsi i odvary. Pravidelně chodíval do vesnice, kde vše prodával. Od rána do noci se staral, aby Mladě nic nechybělo, protože pomocnou ruku od lidí, se kterými vyrůstali, čekat nemohli. Všichni se od samého začátku báli dítěte, které v sobě nosila. Ve chvíli, kdy zjistila, že je v očekávání, proto s Onešem odešli z osady do staré chatrče na hranici lesa, která patřila její, již mrtvé matce.
V den, kdy Mlada přivedla malou Živu na svět, však Oneš nebyl doma. Nesmírně teplý letní den, plný obav z porodu, se jí vryl do paměti. Celá upachtěná z horka, nejistoty i z přicházejících porodních bolestí, se dopotácela z postele pro vodu a čisté lůžkoviny. Než se však stačila dostat zpátky na lůžko, chytly ji tak silné křeče, že se zhroutila na zem a celá se při tom stihla polít vodou z nádoby. Vyděšená začala křičet: „Oneši, Oneši! Prosím, pomoz mi!“
Do chatrče proniklo světlo. Mlada ležící zády ke vstupu a neviděla, kdo přišel, proto rychle mezi bolestmi vyhrkla: „Pojď mi pomoci zpátky na lůžko. Jsem tak vděčná, že jsi tu.“
Silné ruce ji zvedly ze země. Neznámý ji s opatrnou něžností vzal do náruče a nechal ji, aby k němu přilnula. Mlada měla před očima mžitky, pro stále větší bolesti téměř neviděla. Položil ji na postel a pohladil po zpocené tváři. „Oneš se ještě dnes nestačí vrátit, ale já ti pomůžu.“
Z posledních sil se podepřela na rukou a snažila se zaostřit na postavu, která seděla na kraji postele. Podle hlasu poznala, že je to muž, ale zamlžený pohled jí neumožnil, aby ho lépe rozpoznala. Byla si jistá, že je vysoký, ale ne statný, a jasně si pamatovala, že i přes úmorné horko měl na sobě plášť a přes hlavu přehozenou kápi. Jeho hlas byl medový a tichý, pohyby rozvážné.
„Tvůj muž chodí prodávat byliny a namíchané směsi na trh. Má tu dulenku?“ zeptal se potichu. Jeho hlas ji uklidňoval, nepatrně přikývla a ukázala ke stropu, kde visely usušené květy, natě, trsy k sobě svázaných bylin a nadrcené směsi v plátěných pytlících připravené na prodej. Hned nato ale vykřikla a chytila se za břicho.
„Maličká, ještě chvíli počkej,“ pohladil neznámý vypoulené břicho, poté vstal a hledal mezi bylinkami dulenku. Když ji našel, odtrhl část svazku a vhodil ji do kotlíku. Mlada mu chtěla povědět, že pro vodu musí do studně a pro dřevo do přístřešku u lesa, ale když se otočil zpátky k ní, i přes bolesti viděla, že oheň hoří a voda v kotlíku bublá.
„Jak jsi to…“ slova však zanikla v dalším bolestivém výkřiku.
Místností se linula vůně dulenky. Muž přešel do části, kde se připravovalo jídlo. Zpod pláště vyndal malý plátěný pytlík a na kamennou desku vysypal několik modrých bobulí. Sáhl pro hmoždíř a bobule do něj vložil. Přešel zpátky k sušeným bylinám a odtrhl několik snítek nasušeného tymiánu. Přihodil je k ostatnímu a společně rozdrtil, nakonec byliny přelil několika kapkami rozvařené dulenky.
Přisedl si zpátky na postel a namazal jí tím břicho. Zbytkem polil malé plátýnko a přiložil ho Mladě k obličeji. „Až přijdou další bolesti, zhluboka přes něj dýchej.“
Dýchala. Silně a překotně. Potem promáčela celé lůžko. Když se dostavily nové bolesti, hlasitě zakřičela a z posledních sil si přikryla ústa plátýnkem. Vdechla vůni rozdrcených bylin a tělo se zklidnilo.
Muž v kápi ji pohladil po mokrých vlasech. „Zhluboka se nadechni. Teď přijde ta maličká na svět.“
Mlada se na něj podívala zakaleným pohledem. „Jak víš, že to bude holčička?“
Muž se nenápadně usmál. „Připrav se, přijde silná bolest a pak už bude po všem.“
Rozdýchala se a položila se zpátky na záda. V ruce drtila kus nasáklé látky, když to přišlo.
Místnost se naplnila křikem Mlady a chvíli nato i malého stvoření, které celé pomuchlané a špinavé přišlo na svět. Venku se zatáhla obloha a v ten samý okamžik začalo silně pršet.
Muž se usmál na dítko, které držel v rukou. Položil jej Mladě na hrudník a chvíli nehnutě pozoroval, s jakou něhou jej hladí. Dítě k ní ihned přilnulo. Celá místnost zvláštně utichla; jen divoké kapky deště bubnující do střechy dávaly znát, že se svět nepřestal otáčet.
„Je krásná. Jak jí budeš říkat?“ zeptal se neznámý.
Vyčerpaná Mlada se podívala na muže: „Dala bych jí jméno po tobě, ale mužské jméno se pro holčičku nehodí, vyber ty, prosím. Díky tobě je tu se mnou.“
Tiše odpověděl: „Je to tvé dítě, ale pokud si to přeješ, pojmenuj ji po tom, koho jsi o ni žádala.“ Nato se otočil a zmizel.
Ze vzpomínek ji vytrhl až silný zvuk bublající vody, ve které se vařila meduňka a šalvěj.
Vstala a stáhla kotlík z ohně.
Holčičko moje, kde jsi? Tolik sil mě stálo si tě zasloužit, tolik nocí jsem u tebe proseděla, tolik jsem si přála mít tě u sebe, až jednou přijde můj poslední den.
Přelila odvar do hliněného poháru a posadila se na lůžko. Přejela rukou po místě, kam malinkou Živu její první noc položila. Vzpomněla si, jak se na ni celou noc dívala, i přes neustupující únavu z ní nespustila ani na okamžik oči.
Po strhané a strachem vysušené tváři se linuly slzy. Mlada jedním hltem vypila celý pohár silného nápoje na spaní a položila své strachem zubožené a unavené tělo na postel. Slzy ještě nestačily zaschnout, když pomalu zavírala oči a propadala se do náruče spánku.
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.