Redakce iSVĚTELSKO
před 13 hodinami
Stále více lidí se ocitá v situaci, kdy si nemohou dovolit základní potraviny. V Česku se nachází 10 % lidí na...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
20. kapitola - Rag
Seděl vysoko v horách, shlížel na osadu v údolí a hlavou se mu honily vzpomínky. Do hustých vousů mu dopadaly sněhové vločky a zamrzaly na červených, zarostlých tvářích. Nosem nasál mrazivý vzduch a zhluboka vydechl. Od úst mu stoupaly vlhké obláčky páry a ztrácely se v nekonečném sněhovém přívalu. Osada působila jako neživá. Nepostřehl jediný pohyb nebo osobu. Všichni se před studenou pokrývkou ukrývali uvnitř svých domovů. Ze střech obydlí se vznášel dým z ohně.
Zachumlal se do těžké kožešiny a sklopil hlavu. Promrzlé ruce založil mezi stehna. Ústa měl namodralá a lehce drkotal zuby. Vzhlédl k nebesům. „Bohové, jsem ztracen. Sešel jsem ze své cesty. Opustil jsem ženu i děti. Nedali jste mi jinou možnost, obdařili jste nás špatným dítětem. Živa nebyla stvořená pro tento svět.“
V duchu se otřásl. Mluvil o ní jako o mrtvé.
„Proč mi chybí?“ založil ruce pod sebe. „Přál jsem si syna. Dali jste mi dceru,“ mluvil dál k nebesům. „Dceru tak jinou, že ani já, její otec, jsem ji nemohl milovat.“
Prohnal se kolem něj studený vichr a zasypal ho přívalem nového sněhu.
Oneš se oklepal, rozhlédl se kolem sebe a vykřikl: „Je tu někdo?“
Ucítil ve svém nitru známý pocit. Překvapeně sebou trhl. „Živo! Dítě?“
Kolem se rozprostírala pouze bílá nicota. Vrcholky hor byly přikryty těžkou bílou peřinou a téměř přestaly dýchat.
Neklidně poposedl. Zaslechl přicházející silný, severní vichr. Přikrčil se ke kameni a silou se k němu přitiskl. Těsně nad jeho hlavou prosvištěl divoký vítr. Oneš se napřímil.
„Živo!“ vykřikl znovu. Vítr se překvapivě vyřítil od jihu a srazil ho na záda.
„Ty se ptáš na Živu?“ ozvalo se z poryvů studeného větru.
Oneš se rychle postavil. „Kdo je tu?“ ozvěna jeho slov se odrážela od skalních masivů zpátky k němu. Přihnal se nový vichr, a než se Oneš stačil přikrčit, smetl ho o skalní patro níže. Oneš se převalil na bok a rychle se snažil dostat na nohy.
„Ty se odvažuješ ptát se na Živu?“ ozvalo se znovu ze všech koutů hor.
„Kdo je tu?“ rozkřikl se vyděšený Oneš.
Vzduch začal řídnout. Chytil se za hrdlo a stěží nasával vzduch. Vítr se do něj silně opíral a Oneš se sotva udržel na nohách. Dávil se. Dopadl na všechny čtyři a snažil se vykašlávat nedýchatelný vzduch. Sněhově bílou pokrývku zbarvila krev.
„My jsme boží mlýny,“ ozvalo se naposledy z poryvů.
Vítr se naposledy opřel do jeho těla a zmizel. Hory se zklidnily a obloha se vyjasnila.
***
Ráno se pomalu klubalo z těžké peřiny spánku. Údolím se ozval zděšený křik. Lidé začali vybíhat ze svých obydlí.
„Pro Boha, co se stalo?“ křičel jeden hlas za druhým. Neohrabaně oblékali těžké kožešiny a sbíhali se po zvuku. „Bohové, stůjte při nás!“ vykřikla jedna ze starších žen. Rychle přikryla dlaní oči dítku stojícímu před ní.
Celý obřadní kruh pod horou Dobra byl potřísněný krví. Opodál leželo tělo - omrzlé, tváří k zemi. Jeden z mužů se k němu rozešel.
„Odveďte děti, nechejte tu jen ty starší. Smrt je naší součástí, musí pochopit koloběh života. Přicházíme na tento svět a také z něj odcházíme. Smrti se nesmíme bát.“
Ze sroceného davu žen se ozval přidušený hlas: „Tohle by neměly vidět ani ty starší.“
Muž se neohlédl, ale jeho hlas zněl pobouřeně: „Budeš to tělo připravovat k odchodu ty?“ Prudce sebou trhl a pokračoval: „Odveď děti do osady a počkejte s nimi u ohně.“
Žena pevně semkla rty a rukou k sobě přivinula nejbližší děti. „Jdeme!“
Muž se dál ubíral směrem k ležícímu muži, vzdálenému už jen pár kroků. Zbylí ho následovali.
„Je to Oneš, určitě je to Oneš,“ ozval se další. „Neviděl jsem ho předchozího večera u ohně.“
Muž v čele nic neříkal, neptal se. Postavil se nad Oneše a zkoumavě si ho prohlížel.
Po chvíli ticha se otočil a prudce vykřikl: „Mlada!“
Zástup mužů trochu polekaně couvl.
„Takhle dopadneme všichni, pokud se budeme paktovat s čarodějnicemi. Nestačí vyhnat ji z naší osady, nestačí, že bude žít někde jinde. Dokud bude její srdce tlouci, bude škodit všem, kteří budou poblíž.“
Sklonil se k mrtvému muži. Otočil ho čelem k nebesům a poklekl k jeho hlavě. Nos byl rozmačkaný do roviny obličeje, jedno oko chybělo. Celá tvář vypadala jako krvavý západ slunce. Nohy i ruce byly zlámané do různých úhlů. Ze stehna mu trčela kost.
„Pomstím tě, bratře,“ tiše zašeptal klečící k mrtvému. „Pomstím tě!“
Otočil se zpátky k ostatním mužům.
„Jeho tělo pohřbíme. Přivolejte Zelinu, ať mu narovná kosti, než ho uložíme do země.“
Odmlčel se a tiše oddechoval. Muži ho se zatajeným dechem pozorovali.
„Jak se to stalo, Ragu?“ ozvalo se z davu.
„Odneste bratra zpátky do osady, připravte ho se Zelinou k cestě na onen svět a vyčkejte na mě. Já a dva muži půjdeme nahoru do hor po jeho stopách, které ještě nezapadaly.“
Odvrátil se od nich a tiše procedil mezi zuby: „Třeba tě tam rovnou i najdu, ty bezvěrná čarodějnice.“
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
