Pátek 26. 7. 2024
RYTÍŘOVA DCERA - Divadelní představení, Hrad Ledeč n/S., od 19:00 hodin
GUMP-JSME DVOJKA -...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
21. kapitola - Vzpomínka
Probudil mne živý sen. Posadila jsem se na posteli, zpocená jsem si otřela čelo. Nebyl to sen, uvědomila jsem si, byla to vzpomínka. Už je to celých pět úplňků, co jsem v údolí, a vzpomínky jsou stále živé. Vtírají se do snů, kradou se do myšlenek. Neustávají, stesk po matce je silnější.
Léto ani Podzim nebyli uvnitř, kamna byla vyhaslá a šedivo se nepříjemně vtíralo až pod mou peřinu. Zachumlala jsem se pod ni ještě hlouběji a vrátila se v myšlenkách ke vzpomínce.
„Potichu,“ sykla a rukou mne zastavila. Neslyšně mne stáhla zpátky do úkrytu houští. Prsty sevřela do ruličky, kterou přiložila k ústům. Vydala ze sebe zvuk podobající se srně v říji. Ostrý a táhlý tón se nesl lesem. Ozvěna ho několikrát vrátila zpět, až nakonec ztichla i ona.
Jarní les zahalený těžkou mlhou se probouzel po dlouhé noci. Přikrčila jsem se v křoví ještě více, matka vedle mne lehla na břicho a rukama rozevřela větve před sebou. Udivilo mne, že skoro nedýchá. Ležely jsme vedle sebe a pozorovaly tichý les. Matka potichu napnula ruku směrem před nás. Na cestičce vyšlapané od zvěře se objevil statný jelen. Kráčel důstojně a ostražitě se při každém kroku rozhlížel.
Zalehla jsem vedle matky a pak začala se tiše plížit křovím. Rychlým pohybem jsem sejmula z ramena luk a toulec s šípy.
Těsně za sebou jsem ucítila matku: „Napni tětivu až ve chvíli, kdy budeš chtít vystřelit. Dýchej a sleduj ho jen očima, ne tělem. Každý pro tebe neslyšný pohyb vydává zvuk, uslyší ho.“
Přikývla jsem, že rozumím. Jelen se obezřetně napřímil. Zklidnila jsem dech, v levé ruce mačkala tělo luku, v pravé ruce držela šíp a točila s ním v prstech. „Pst, slyší tě,“ napomenula mne matka. Až potom mi došla pravda jejích slov. Jelen se rozhlížel a každým okamžikem se chystal zmizet.
Vzepřela jsem se na loktech a kolenou, vyhoupla se na nohy a dlouhým skokem se dostala do otevřeného lesa. Jelen mne spatřil a bleskurychle zmizel mezi stromy.
Vydala jsem se za ním. Hnala jsem se lesem a snažila se ho neztratit z dohledu.
Zběsile kličkoval mezi stromy blízko u sebe. Dobíhal ke scestí lesních pěšin, kde jsem to dobře znala. Podběhla jsem ho a na okamžik ztratila z očí. Proběhla jsem kolem kamenné soutěsky a zrychlila. Pravou rukou jsem posouvala šíp k jeho končíku a dál se hnala lesem.
Jelen se vynořil na severní cestě a řítil se přímo do mé náruče. Vyskočila jsem na mohutný balvan, udělala rukou oblouk vedený za ramenem, levou ruku s lukem natáhla před sebe a ještě za běhu založila šíp do tětivy.
Odrazila jsem se od kamene, v letu zamířila na zděšené zvíře a na okamžik zavřela oči. Když jsem je otevřela a povolila sevření tří prstů kolem šípu, svištivý zvuk prořízl ticho. Dopadla jsem na bok a zrychleně dýchala.
Uslyšela jsem rychlý běh přicházející někde od kamenné soutěsky, postavila se na nohy a oprášila si oblečení. Vykasala jsem si zastrčenou sukni z opasku a zamířila k umírajícímu zvířeti.
„Zasáhla jsi ho skoro přesně,“ pochválila mne matka.
Vytáhla od pasu dýku a podříznutím krku ukončila jeho trápení. Nechala odtéct první proud stále živé krve. Přetočila jelena na hřbet, od krku až po pánev prořízla kůži na břiše. Otevřela ho zahnutým nožem, vnořila do něj obě ruce a houkla: „Pojď ho podržet.“ Jedním silným tahem z něj vytáhla všechny vnitřnosti.
Spatřila můj pohled. Vrátila se k odklízení vnitřností zvířete a házela je mezi popadané větve: „Musí se to udělat, vnitřek těla je stále v pochodu, mohl by nakazit maso,“ s velkým úsilím odhodila zbytek vnitřností stranou. „Kvůli masu ho lovíme.“
„Chybíš mi,“ zašeptala jsem potichu.
Vstala jsem z postele a rukou si bezděčně přejela po šedivých šatech. Pod dotykem dlaní rozkvetly, ale hned zase uvadly a vrátila se jejich podoba. Nejsem ani člověk ani Jaro, posteskla jsem si.
O nohy se mi otřela Iflot. Podrbala jsem ji za uchem.
„Bude to v pořádku,“ špitla jsem k ní.
„Musíte mi dát čas,“ pokračovala jsem a rychlým zamrkáním jsem se snažila rozehnat slzy.
Vyšla jsem před chatrč a posadila se na schody. Pozorovala jsem sněhem zapadanou krajinu a vzpomínala. Za mými zády se ozvaly kroky. Ani jsem se neotočila; cítila jsem, že je to Podzim.
Posadil se neslyšně vedle mne. Na rameni mu seděl Foll a Podzim mu podával kusy mrtvé krysy. Otřásla jsem se.
„Je to koloběh života, Jaro,“ promluvil Podzim a zkoumavě se na mne zadíval. V jeho očích jsem zahlédla zájem a zvědavost.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
Nepatrně zavrtěl hlavou a řekl: „Nic, nic co by tě mělo trápit.“
Zadíval se do hlubokého údolí a vstoupil do mé mysli: „Jsi připravená jít cvičit? Čas se krátí, za chvíli přijde na řadu tvá služba.“
Přikývla jsem.
Zvedli jsme se a následovala jsem ho za chatu. Z blízkého stromu se ozvala Fons, postřehla jsem pohyb roztáhnutých křídel a v mžiku mi seděla na rameni. Něžně jsem ji pohladila po hlavě, ona mne na oplátku jemně klovla do vlasů.
Za chatou už stála Léto. Spolu s Podzimem vytvořili suché, až vyprahlé místo bez sněhu. Hnědá půda bez trávy a vody.
„Tvé tělo umí pracovat s vodou, i když ji nemáš v dohledu. Tvé tělo je voda. Dokážeš ze sebe vydat velké množství, a až se pak ocitneš u pramene, načerpáš ji zase zpátky do sebe,“ řekl Podzim.
Léto se lehce pousmála a lehce pokývala hlavou, že tomu tak opravdu je.
Nešťastně jsem povzdechla. Už ve chvíli, kdy to dořekl, mi přišlo, že je to těžký úkol, a čím více jsem se snažila vstřebat jeho slova, tím spíš mi to připadalo nemožné.
„Otevři mysl, Jaro,“ uslyšela jsem jako v ozvěně Léto.
Pevně jsem uchopila haluz. Téměř ihned mne začala hřát do dlaní.
Alespoň něco, pomyslela jsem si. Zavřela jsem oči, nechala vítr, aby mi čechral vlasy, a snažila se najít uvnitř sebe vodu. Mysl jsem upínala jenom k myšlence vody a toužila ji přivést ze svého těla ven do půdy, která dychtila po každé kapičce.
„Přej si to, ať máš pokoj, ať tě nechají,“ honilo se mi hlavou. Ucítila jsem ostré klovnutí do ramene. Vstoupila do mne Fons a najednou se to stalo. Spojila se s mou myšlenkou, otevřela mysl a přinutila mne přijmout její myšlenku.
Celým mým tělem projel chtíč. Chtěla jsem pro sebe, pro ni, pro Iflot. Chtěla jsem, aby se to povedlo, a když se to povede, chtěla jsem se naučit víc. V tom krátkém okamžiku se odehrál nespočet pohybů. Cítila jsem, jak se z mého nitra stává pramen vody. Rychlost vody se zvyšovala, protékala místo krve až ke konečkům prstů. Prsty pevně sevřely haluz a proud čiré vody přes ně vtekl do vnitřku hole.
Když byla haluz plná, uťala jsem myšlenku a máchla holí nad hlavou. Zakroužila jsem s ní kolem sebe a pak její vrchol nasměrovala k vyprahlému kousku země. Vytryskl proud a svlažil připravený kousek půdy. Pocítila jsem vzrušení a vyčerpání. Svezla jsem se na kolena a zhluboka dýchala.
Léto s Podzimem ke mně přiskočili.
„Zvládla jsi to!“ pochválil mě Podzim a pomohl mi vstát.
Léto se nepatrně usmívala, ale neřekla nic.
„To Fons,“ řekla jsem.
„Fons je ty. Ty jsi Fons. Stejně to máš i s Iflot,“ odpověděl Podzim, „jedna pomáháte druhé.“
Oprášila jsem kolena a opřela se o haluz. Ta už nehřála, byla studená a mrtvá jako obyčejný klacek v lese.
„No a znovu, cvičit budeme až do večera,“ povzbudivě se na mne usmál Podzim.
S ještě lehkým třesem v rukou jsem se otočila na kousek půdy. Mávla jsem rukou a na hnědé půdě se zazelenaly malé klíčky.
Usmála jsem se: „Ani jsem nevěděla, že tohle umím,“ Rostliny rostly a kvetly před očima.
„Umíš vše, co potřebuješ jako Jaro umět. Um naší služby je ve tvé hlavě, co dovolíš sama sobě, kam až otevřeš mysl. Jen se musíš přestat bát a vše přijde. Každý pohyb bude přirozený a samozřejmý. Čím větší máme strach, tím méně dokážeme ovládat sami sebe. Strach nám zatemní mysl a zavře ji.“
Hladila jsem květiny, které vyrostly pod mýma rukama.
„Tak přece jen to dokážu,“ usmívala jsem se jako šťastné dítě.
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
