Ti předurčení - 22. kapitola (Mlada a Rag)
Profilovka
28. 02. 2024
visibility 63

Ti předurčení 1

22. kapitola - Mlada a Rag

Krajinou se tiše plížil chlad. Stíny stromů se s nástupem noci rozplynuly a hvězdy na obloze se schovaly za těžká šedivá mračna. Mlada seděla uvnitř chatrče. Nad ohněm visel kotlík, ve kterém bublala voda. Do chatrče profukovalo. Polonahá se stále chvěla ze snu, který ji probudil uprostřed noci. Věděla, že to není sen. Je to budoucnost. Odevzdaná, ztracená a bez rodiny... se s ní smířila.

Za Ebbeho ji soudit nemohou, nenašli ho. Budou ji trestat za Oneše, jejího muže. Zelina se objevila na prahu domu hned poté, co se dozvěděla, že jí přinesou Oneše, aby ho připravila na poslední cestu. Mlada na ni hleděla jako na zjevení.

„Musíš odejít,“ naléhala na ni, „Rag se vydal do hor hledat stopy. Tvoje stopy. Musíš být pryč, než se vrátí.“

Mlada tiše procedila: „Nenajde nic, co by mohlo Onešovu smrt spojit se mnou. Nic jsem neudělala.“

Zelina se rozčílila: „Ty to nechápeš! On nepotřebuje nic, on na tebe ukáže prstem, tak to je.“

Mlada jen zavrtěla hlavou. „Nikam neodejdu, narodila jsem se tu, přivedla jsem tu na svět děti. Odejdu v místech, kde i ony našly posledního odpočinku.“

Po těch slovech Zelina vzdychla a zanechala Mladu samotnou.

Mlada se zvedla a ze stropu odtrhla sušené byliny, které jí zbývaly. „Nové už nenasuším,“ pronesla tiše. Vhodila je do vroucí vody a posadila se zpátky. Přehodila přes sebe tlustý šál a pozorovala stíny dopadající na stěny obydlí. Vůně linoucí se z kotlíku ji uspala. Probudil ji až onen tíživý sen.

Viděla sebe samu v davu lidí pokřikujících na ni: „Zrůdo! Čarodějnice! Ďáblovo dítě!“ Rag se vítězoslavně tyčil nad všemi těmi lidmi a se spokojeným výrazem pozoroval, jak se Mlada hroutí.

„Nic se nestane,“ dál tiše mluvila, „vypiju věčný nápoj a usnu nadobro. Odejdu za dětmi a konečně budeme všichni tři spolu.“

Přelila odvar z bylin do poháru a přidala několik snítek černobýlu. Vložila do horkého nápoje prst a bolestí ucukla. Uchopila pohár oběma rukama a vynesla ho do studené noci. Nohou odhrnula sníh a položila kalich na zem. Sehnutá nahrnula rukama sníh po obvodu číše a vrátila se do chatrče.

Vzpomínky jí znovu zaplnily mysl. Klidná a vyrovnaná s osudem, který si vybrala, se uložila ke spánku. Přikryla se kožešinou a rukou pevně stiskla přehoz, který patřil Živě.

„Brzy budu u vás, děti moje. Budeme společně brázdit břehy druhého světa a nikdo nám už neublíží.“ Zavřela oči a tiše oddechovala.

 

                                                                               ***

 

Po horském hřebenu se sněhem brodily tři postavy. Snažily se následovat téměř zasypané stopy Oneše. První kráčel Rag a prošlapával zasněženou cestu. Vztek a nenávist s ním lomcovaly tak silně, že necítil ani chlad postupující od nohou celým tělem. Zuřivě oddechoval.

Těsně za ním se drželi dva muži napůl vystrašení jeho chováním. Přestože stejně jako Rag nenáviděli čarodějnice a zplozence pekla, v obou hlodaly pochyby. Mlada jim tolikrát pomohla. Pokud nebyl v osadě Ebbe, všichni se na ni, nebo Zelinu obraceli. To až do doby, dokud nesešla z cesty a od zapomenutých bohů si nevyprosila dítě. Když se holčička narodila, všichni z osady věděli, že je poznamenaná – na svět ji přivedl silný lijavec. Nakonec i Oneš od nich odešel a vrátil se k bratrovi, do jeho domu. A teď je mrtvý.

Postupovali krok po kroku. Neohlíželi se a snažili se držet těsně za Ragem. Připadalo jim, jako by nedbal zimy ani větru, který se do nich silně opíral. Hnal se kupředu a jen chvílemi poklekl k ještě viditelné stopě, aby zjistil, jak je čerstvá. Stopy však byly méně znatelné, a čím výše se dostávali, tím více mužům v pozadí připadalo, že se lopotí za stopami zvěře. Oba si vyměnili ustarané pohledy. Bylo jasné, že se Rag žene vpřed jen kvůli pomstě. Za celou dobu neviděli ve sněhu jediné ženské stopy. Ani vedle Onešových, ani v jejich blízké vzdálenosti.

Nakonec si jeden dodal odvahy a křikl na Raga: „Za čím se ženeš? Nic tu není. Oneš spadl ze skály sám, mohl ho shodit poryv větru, mohl uklouznout. Mohl se leknout zvěře, zavrávorat… Hledáš stopy, které tu nejsou.“

Rag se po dlouhé době prudce zastavil. Druhý muž do něj málem vrazil.

„Je za tím ona, já to cítím. Vím, že v tom je ona,“ otočil se na oba muže. „Tak se vraťte a chraňte hadačku. Hadačku, jež nebyla vyvolená. Ona nesměla a nesmí zasahovat do životů lidí.“

Muži sklopili zrak.

„Popletla vám hlavy?“ zahřměl jeho hlas vysoko nad nimi.

„Ne, víš, že ne! Ale je to dlouhá doba, co někdo z osady viděl Mladu. A to je důvod, proč se ptáme, je-li nutné honit se za přízrakem?“

Rag netrpělivě vydechl. „Já ji zničím. Sebrala mi bratra. Já seberu život jí!“

Na okamžik ztuhl a pak začal znovu stoupat.

 

Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...

Nechcete čekat? Objednávejte zde.

 

Nejčtenější
1
Post image
2
Post image
3
Post image