Redakce iSVĚTELSKO
16. 05. 2024
Vítejte v našem / vašem ČTENÁŘSKÉM KOUTKU.
Pomalu se blížíme do konce prvního dílu fantasy románu Ti...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
24. kapitola - Zelina
Bydlela sama ve skromném obydlí u lesa na samém konci osady. Byla ve věku Mlady, avšak její život nebyl nikdy naplněn dětskou radostí. Lidé ji měli rádi, obraceli se na ni, když nebyl v osadě Ebbe, a ona se snažila být nápomocná, pokud to bylo v jejích silách. Seděla zrovna u ohně a dívala se do jeho plamenů, když čtyři statní muži vnesli mrtvé tělo Oneše do chatrče. Rukou je nasměrovala ke stěně, kde již měla připravené konopné lůžkoviny, na které ho položili. „Teď odejděte, nechte mě vykonat mou práci.“
Všichni čtyři se beze slova ztratili. Nikomu z nich nebyla příjemná přítomnost smrti.
Omyla si ruce v nádobě, svázala černé vlasy do copu a přes hlavu si přehodila šátek. Schovala pod něj zbytky neposedných pramenů a pevně ho utáhla kolem obličeje. Přisedla si k Onešovi a začala pečlivě omývat každou část jeho těla mokrou látkou.
„Proboha,“ zaklela, „copak je to jejich první mrtvý muž?“
Popuzeně vstala a hledala kousek provázku, aby mu ještě zkusila podvázat bradu. „To snad není možné. Vždyť mu budu muset zlomit čelist!“ Poklekla zpátky, provázek odložila na zem, oběma rukama pevně uchopila spodní čelist a silně trhla. Kost nepovolila. Zelina pohyb zopakovala. Uslyšela nepříjemné prasknutí.
„Muselo to být,“ zašeptala na omluvu k mrtvému. Jednou rukou chytila motouzek, druhou uchopila zlomenou čelist a pozdvihla ji zpět na místo, kam patřila. Pak hbitě omotala provaz kolem dokola a za jeho týlem zavázala. Dál omývala nahé tělo. Když se dostala k vytočené noze, která se v prapodivném směru odkláněla od těla, vstala a došla ven pro silnou větev. Provazem přivázala k větvi stehno a to samé udělala nad kolenem. Postavila se k jeho chodidlům a silným trhnutím vrátila nohu pod kolenem do původního stavu. Nepříjemné zakřupání vystřídalo ticho.
„Pro tohle jsem se narodila?“ začala tiše sténat Zelina. „Pro tohle? Připravuji mrtvé na jejich poslední cestu, přitom pomáhám rodit děti, léčím zraněné a utěšuji staré. Opravdu je to mojí součástí?“ tiše vzlykla. „Bohové, čím jsem si to zasloužila, proč jsem nemohla mít úděl jako matka, milující žena?“
Shlížela na strnulé tělo mrtvého muže, kterého milovala. Byla by mu schopna odpustit, že miloval jinou. Smířila se i s jeho bratrem, snesla by cokoliv. Jen kdyby mohla být v blízkosti lidí, kteří pro ni byli vším.
„Osude, ty temné prokletí. Vzal jsi mi přítelkyni, muže. Děti jsi mi nedal. Mým osudem má být tohle?“ hněvivě vykřikla, „má být mým osudem smrt?“
Ticho. Nic než ticho. Nečekala odpověď ani znamení z nebes, ale to ticho ji vyděsilo.
Tak takhle to bude, až odejdu i já?
Náhle se otevřely dveře jejího obydlí.
Znamení, prolétlo jí hlavou. Vítr se prohnal místností a vylétl otvorem ve stropě. Zelina upřela oči ke vstupu. Váhavě a pomalu vstoupila Mlada.
„Bohové, co tady…“ hlas Zeliny se vytratil, po dlouhé době spatřila v Mladiných očích život.
„Přišla jsem pomoci. Byl to můj muž a přes všechno, co jsme si... Zůstal ve mně kousek citu, který bych nazvala něhou a láskou.“
Znovu nastalo, avšak nyní rozpačité, ticho.
Přisedla si k Zelině a pokusila se usmát. „My dvě bychom si měly taky říct víc, než si obě myslíme. Děkuju ti, že jsi mi to přišla říct,“ skoro neslyšně zašeptala, „nebylo pro tebe lehké za mnou přijít.“
Chvíle rozpaků se rozplynula a vystřídala ji vděčnost. Obě ženy se v tichosti pustily do práce.
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
