Redakce iSVĚTELSKO
16. 05. 2024
Vítejte v našem / vašem ČTENÁŘSKÉM KOUTKU.
Pomalu se blížíme do konce prvního dílu fantasy románu Ti...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
26. kapitola - Bohové, budiž zapomenuti
Tuhá zima dávno přešla. O jaru skoro nemohla být řeč. Tak podivné jaro Mlada nepamatovala. Sníh začal ustupovat a tát a objevily se první kvítky sněženek a bledulí. Příroda začínala ožívat, ale během jednoho úplňku byla zpátky zima. Nezasypala sice kraj sněhem, ale první květy uvadly nebo zahnily do půdy.
Lidé v osadě si špitali, že za to může zmizení Ebbeho. Návštěvy královské družiny byly častější. Královi muži se spolu s Ragem shlukovali kolem ohně a ostatní lidé z osady se jim raději vyhýbali. Po dalším úplňku podivného jara se počasí změnilo - lidem připadalo, že vůbec nebylo, že se zcela schovalo. Vítr se proháněl stráněmi i osadou a byl podivně studený, jako by připravoval půdu na novou zimu.
„Podzimní počasí,“ často se ozývalo osadou jako prázdné výkřiky beznaděje. „Bohové nás trestají!“
Mlada se stáhla z očí lidí a řečí, které k ní občas přinesla Zelina, si nevšímala. Nestarala se o sebe, proč by se měla starat o jiné. Lidé se zmateně modlili ke starým i novým bohům. Ve své prostotě nevěděli, jaký bůh jim teď vládne. Ani Zelina nevěděla, k jakým bohům má své lidi vést. Ti proto začali míchat staré zvyky s novými. Chatrné počasí nepřipravilo půdu a lidé se marně snažili alespoň část úrody zachránit.
Mlada už téměř nevycházela z obydlí. V zimě, kdy očekávala smrt rukou Raga, se zbavila téměř všech svých zásob. Byliny, sušené ovoce a maso snědla, nebo přidala do různých nápojů, které pečlivě uzavřela do lahví a uschovala ve skrýši v prknech stropu. Rag se po návratu z hor nevřítil do její chatrče, ani ji nevyhledal.
Mlada se tedy rozhodla, že zemře jinak. Přestala o sebe dbát. Odmítala jídlo, které jí Zelina nosila, stačil jí celý chléb na několik dní. A i když její návštěvy vítala, neboť po dlouhé době měla znovu přítelkyni, chřadla a hubla. Úkryt svého domu opouštěla zřídka, a to když sedávala před chatrčí s očima upřenýma do lesa.
Po ubohém jaru přišlo úmorné léto. To málo úrody, co se ubránilo nešvarům jarního počasí, téměř ihned uschlo. Vesničané čerpali ze zimních zásob, které se ale příliš rychle tenčily. Kromě silného tepla a dusna bylo léto provázené silnými bouřkami. V kraji jindy požehnaném bohy několikrát uhodily blesky do stromů, ty se vzňaly a oheň se šířil lesy, pasekami i údolími. Mnoho lidí našlo v náruči plamenů svou smrt. Požáry se rozšířily po celé zemi a lidé prchali před smrtelnou zkázou.
Celý svět, zdálo se, se obrátil proti lidem. Zvířata hynula ve velkém, sýpky i obilnice, které nevzal zuřivý oheň, zely prázdnotou. V pletených kurnících polehávaly poslední nemocné kusy drůbeže a lidé zbrojili jeden proti druhému kvůli kousku chleba. Krávy nebyly schopné udržet při životě mladé; mléko v jejich strucích tvrdlo a telata hynula hladem. Kraj byl odkázán na víru v boha. Toho jediného a správného boha.
Rag tušil, že jeho šance pomstít se Mladě pomalu, ale jistě přichází. Tehdy, když našel bratra mrtvého, tušil, že by se za ni ještě postavili někteří lidé, kteří jí stále věřili. Nenechal se tedy pohltit zlobou a tiše vyčkával na vhodnou chvíli. Vyhýbal se jí, jak to jen šlo, a rozmýšlel se nad svou pomstou. Pravidelné návštěvy královských poslů využil ve svůj prospěch. Netajil se svou nenávistí k Mladě, ale věděl, že Zelinu, tu zpropadenou ženskou, která po smrti Oneše a zmizení Ebbeho tolik ožila, lidé milovali. Byla pro ně dostatečnou náhradou za kněze, na ni nemohl před zraky lidí z osady sáhnout. Vyčkával tedy okamžiku, kdy semele obě ženy najednou.
Konečně to přišlo. Samo počasí, tedy bůh, muselo stát na jeho straně. Když skončilo trýznivé léto a nastal podzim, jak ho znali, začal se odvolávat na jediného a správného boha. Před všemi z osady se nechal pokřtít knězem, kterého s sebou přivezla královská družina. Od té doby volal po spravedlnosti pro všechny.
„Bůh je milosrdný, ale musíte začít věřit,“ kázal u ohně. „Musíte ho přijmout a zapomenout na zvyky pohanské.“
Rozhazoval rukama a nikým se nedal zastavit ve svém plamenném proslovu: „Bůh, náš pravý Bůh, omilostní každého, kdo se přidá na správnou cestu víru. Musíme ale přetrhat pouta, která nás vážou s minulostí. Musíme vyhnat čarodějnice a staré praktiky. Jsou to plody ďábla.“
Lidé byli nedůvěřiví, ale když se začala plnit jeho proroctví o změnách, které přinese nový Bůh, a sliby, které dal, byly splněny, pomalu se obrátili na stranu pravé víry.
Období podzimu opravdu přineslo spásu. To málo stromů, které přežily letní ohně, rodilo jednou tolik ovoce. Nemocná zvířata se uzdravila a díky teplému počasí a dlouhým dnům, které byly v podzimním čase tak neobvyklé, se některá z nich i zakulatila. Podzimní počasí přesluhovalo tak dlouho, až byli lidé schopni alespoň z malé části naplnit sýpky a podzemnice.
Rag žehnal novému bohu a čím více lidí se přidávalo na stranu pravé víry, tím méně se v osadě objevovali královští poslové a zbrojnoši. Již nebylo třeba bedlivě střežit dodržování víry, lidé sami ochotně přijali nového boha. Postupně si podmanil celou osadu. Spokojený s dobře odvedenou prací, jistý, že Bůh stojí při něm, skládal k sobě kousky své pomsty tak, aby se spojily v jednu velkou mapu plnou nenávisti.
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
