Jedinečná světelná show se uskuteční v Ledči nad Sázavou při příležitosti oslav 160 let hasičstva v ČR ve stře...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
29. kapitola - Bouře v Údolí
Podzim prudce zastavil vichr. Seskočil z něj a mohutným dechem rozrazil dveře od chatrče. Ty pod jeho silou vypadly z pantů a spadly na zem. Foll i Thos se způsobně a s ladností jim vlastní posadili na zápraží a shlíželi na údolí, jakoby se jich nálada opatrovatele netýkala. Rozzuřený Podzim rozhodným krokem vešel dovnitř.
„Léto!“ zahřměl. Z jeho hlasu byla cítit síla podzimních vytrvalých dešťů a ostrého větru. Anavi zvědavě zdvihla hlavu a natočila ji do strany.
„Léto!“ zakřičel znovu, když se mu nedostávalo odpovědi.
Aestas s křikem poplašeně vylétla ven z chatrče.
Léto se zachumlala ještě hlouběji do peřin a něco zamumlala.
To už se ve dveřích objevila Zima. „Co se stalo, proč ses zdržel?“
Podzim nedbal jejích slov a ani toho, že nikdo není venku a neslouží. Přecházel od rohu do rohu a pevně svíral pěsti. Zima rychle přelétla očima místnost a snažila se pochopit, co se děje.
„Léto! Okamžitě vstávej!“ rozkřikl se Podzim tak hlasitě, že Zima couvla o krok zpět a vrazila do právě přicházející Jary. Ta udiveně a vystrašeně pozorovala zuřícího Podzima.
Léto se posadila na posteli. Pohodila žlutými vlasy a téměř laškovně protáhla tělo. „Co se děje?“
Podzim se zarazil v půli cesty z jednoho do druhého rohu a nevěřícně na ni zíral: „Ty se ptáš, co se děje?“ Poznal na ní stud a provinění, ale místo pokání a omluvy se vzpurně zvedla z postele a přešla ke kamnům. Mimoděk rozdělala oheň a dala vařit vodu. Otočila se ke zbylému osazenstvu a pronesla jemným hlasem: „Ještě někdo si dá čaj, když už jsem byla tak surově probuzena?“
Podzim stál půl rysa od ní, ale všechno se stalo tak rychle, že by přísahal, že vzdálenost byla menší. Vlasy na hlavě se mu naježily vztekem jako srst šelmy, zčervenaly, jeho oči potemněly a všechen jas zmizel. Odhodil hůl z ruky do kouta, popadl Léto za ramena a silou ji mrštil na postel, ze které před chvíli vstala.
Zima i Jaro vystrašeně ustoupily. Jaro se přikrčila ještě víc ke zdi a zavřela oči. Nejstarší jí rychle stiskla dlaň a šeptla: „Neboj se.“
„Ty se ptáš, co se děje? Proč jsem byl ve službě o jeden celý úplněk víc, to tě nenapadá?“ Zuřil a v očích se mu blýskalo. „Hada jsme si hřáli na prsou! Rozmazlovali jsme tě, starali se o tebe jako o květinu a ty nám to takhle oplácíš?“
Léto se přikrčila na posteli a snažila se přivolat své dvě duše.
„Na to ani nemysli! Anavi a Aestas budou odteď sloužit vždy jednomu z nás, dokud se ty nenaučíš, jak se chovat.“ Léto už chtěla něco říct, ale Podzim zuřil dál. „Jestli se ti to nelíbí a budeš je štvát proti nám, zkrotím je stejně, jako jsi ty krotila malou Iflot a Fons,“ odhrnul si vlasy z obličeje a zbylé rychlým gestem uhladil. Z hlasu se ztrácel hněv, ale stále mluvil nahlas. „Pokud si nepamatuješ na dobu, kdy jsi přišla do Barevného údolí ty, tak by sis měla rychle vzpomenout! Nikdo z nás nespal dobrých šest ročních cyklů. Všichni jsme pracovali jako jeden, půdu a krajinu jsme si připravovali, navzájem se starali jeden o druhého a přebírali povinnosti tak, jak bylo třeba.“ Pak už jen vydechl: „A do toho všeho jsme věnovali veškerou naši pozornost jenom tobě, hadovi!“
Zima se po celou dobu neopovážila vstoupit mezi ně. Cítila však, že se Podzim začal uklidňovat, a tiše si odkašlala: „Mohl bys nám, prosím, vysvětlit, co se stalo? Nikdo není venku, nevím, co mě tam čeká a co Léto vlastně udělala.“ Zvedla obočí, polkla spoustu dalších vět, které měla na jazyku, a ještě dodala: „A prosím rychle.“
Podzim, jako by si poprvé všiml, že nejsou s Létem v chatrči sami, se obrátil k Jaru a Zimě. „Zpustošila polovinu kraje v blízkosti Barevného údolí. Od východních březových hájů po horu Dobra spálila všechno na popel. Zničila úrodu, vypálila lesy, nechala hořet osady, města. Lidé umírali, zvířata hynula, proto jsem zůstával ve službě o další úplněk. Kdybys teď přišla ven ty, lidé a zvířata by se těžko vyrovnali s tuhou zimou, když neměli co jíst ani přes léto.“
Ztěžka se posadil na jednu ze židlí u stolu. Složil hlavu do dlaní a dál tiše, skoro šeptem pokračoval: „Půda byla suchá tak, že mě pálila do chodidel. Chápeš to? Mě!“
Zima se zlobně ohlédla po Létu, ta se ještě víc skrčila a přikryla se dekou.
„Musel jsem přírodu trochu zhojit, dát lidem šanci vytvořit zásoby, vyléčit nemocná zvířata. Celý poslední úplněk jsem byl tady v blízkosti a dával do pořádku zničenou přírodu.“
Zima smutně hleděla na Léto. „Nemám, co bych ti k tomu řekla, rozhodně ne nyní.“
Vyšla z chatrče ven, ve dveřích přivolala Gyrfa a Irmu.
Jaro vypískla.
Všichni na ni upřeli zrak.
Celá zrudla a špičkou nohy šoupala o podlahu. „Omlouvám se, ale radost, že jsem porozuměla, co řekla Zima svým duším, byla silnější.“
Léto zrudla, našpulila rty a celá se schovala pod peřinu.
Zima na Jaro pyšně pohlédla a zeptala se: „Co jsem tedy řekla?“
„Musíme být tuto zimu mírní, ale pečliví.“
Zima pouze přikývla a dlouhým skokem zmizela do poničeného kraje.
Podzim vstal a stále znechucen výkonem Léta odešel raději ven.
Jaro zůstala sama s Létem. Ta vykoukla zpod peřiny a chladně mezi zuby procedila: „Je to kvůli tobě, tohle všechno.“
„Kvůli mně?“ oponovala jí.
Léto si uvědomila, že poprvé v jejím hlase uslyšela náznak nesouhlasu. „Kvůli tobě!“ rozkřikla se. „Všechno se točí kolem tebe, já tě nechci učit a učit tě nebudu, poraď si sama!“ Přetočila se na bok, přehodila přes sebe těžkou duchnu a v místnosti se rozhostilo ticho.
Jaro vyšla ven, prosmýkla se kolem Podzima a vydala se na sever, k hřebeni hor. Naplněná vztekem chvátala, a aniž si to uvědomovala, její šaty se zbarvovaly do žlutozelené a vlečka z květů se zvětšovala. Nad hlavou jí prolétly Fons a Aestas. Hnaly se před ní a Jaro je toužila dohnat. Vztek se měnil ve chtíč, a když už téměř běžela, její nohy se odrazily a Jaro se ocitla na vrcholu nejvyšší hory. Všechny zlé pocity ustoupily a ona se šťastně rozkřikla do hloubky pod sebou: „Zvládnu to!“ Nadechla se a znovu a hlasitěji zvolala: „Stvořiteli, já to zvládnu!“
***
Podzim vzhlédl k horským hřebenům, když uslyšel Jaro křičet. Jsou si tak podobné, pomyslel si. Thos se mu otřel o nohy a vyčítavě se na něj podíval.
„No dobrá,“ promluvil Podzim, „jdeme se uložit ke spánku.“
Zvířata ho následovala dovnitř.
Léto už tiše oddechovala a Podzim se musel znovu uklidnit, když ji uviděl.
Co se s tebou stalo? Myšlenka se ale rozplynula a Podzim, unavený těžkou službou, se odebral do říše snů.
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
