Redakce iSVĚTELSKO
před 9 hodinami
Opilý usedl za volant ve středu muž na Světelsku. S autem vyjel na účelovou komunikaci, kde následně zapadl a...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
3. kapitola – Jaro
Putování, které nemělo konce ani cest. Pevně jsem se držela dívky za ruku, nechala se vést a přitom všem si připadala jako ve snu. Přeskakovaly jsme soutěsky hor a řek, táhlá údolí jsme probíhaly, jako bychom seděly na poryvech větru. Nad řekami a jezery jsme téměř létaly, jen špičky nohou čeřily vodní hladinu. Den střídala noc a noc zase den.
Při prvním úplňku jsme zastavily na skalní plošině vysoko v horách. Mávnutím ruky vykouzlila oheň. Mé zkřehlé tělo se pomalu svezlo na zem. Pozorovala jsem jasné nebe plné hvězd a hlavou mi běželo příliš mnoho otázek. Dívka za celou dobu cesty nepromluvila, nepustila mne do svých myšlenek a neodpovídala na ty mé. Nerozuměla jsem tomu. Proč se mnou nemluví? Proč jsem se vydávala na nekončící cestu? Kam směřujeme?
Nevím, jak dlouho jsme tam v tichosti seděly, nechtěla jsem ani vědět, kdy se zase vydáme na cestu. Přišlo mi, že už nedokážu ujít ani krok. Noc se pomalu začínala klonit k ránu a hvězdy slábly.
„Trápení a bol ti nepomohou na cestě, po které kráčíš,“ konečně promluvila. „Musíš otevřít mysl. Matka ti dala jméno Živa podle bohyně plodnosti, kterou její lid uctíval. Bohové stvoření v lidských myslích ale nejsou.“
Posadila jsem se a upřeně hleděla před sebe.
Otočila se ke mně. „Živo, lidé musí něčemu věřit! My jsme pro ně již neviditelní, sice si zvykli na naši přítomnost, ale nevnímají nás. Žijeme spolu už tisíce let. Byli jsme tu dříve než oni. První z nich nás viděli, žili jsme v souladu, respektovali nás a my je. Čas se však otočil proti nám. Čím bylo lidstvo starší, tím více zapomínali, že žijí díky nám. Lidé, kteří nás viděli jako živé bytosti, nakonec vymřeli. Zbylí museli mít čemu začít věřit. Pamatuj si, že legendy tvoří paměť, ať lidská, nebo ta naše. Mysl stárne a vybírá si vzpomínky, které si chce pamatovat. A ty, které si pamatovat nechce, buď zapomene, nebo je přetvoří. Skoro zapomenuté vzpomínky, které časem mění tvar i formu skutečného příběhu, to jsou legendy a mýty. Tak se z nás stali bozi a bohyně, netvoři a bájná zvířata.“
Na tváři jsem ucítila tekoucí slzy. Vše, čemu jsem věřila, já, matka i celá osada, nebyla pravda? Rychle jsem je setřela.
Sklonila se ke mně, podala mi ruku a s lehkým úsměvem lidskou řečí zašeptala: „Neboj se. Uvidíš, že vše časem pochopíš. Musíme jít; než hvězdy zhasnou, měly bychom být doma.“
Zvedly jsme se od ohně, který ozařoval celou plošinu a vysoké stromy kolem ní. Dravec vysoko nad námi hlasitě zapískal.
„Podej mi ruku,“ zašeptala už téměř neslyšně, „když jsem poprvé spatřila to, co uvidíš ty, ucítila jsem, že jsem se pro to narodila.“ Dravec nad námi zapískal ještě hlasitěji. Položila jsem své ruce do jejích dlaní.
„Živo, podívej se mi do očí!“
Tichý, ale důrazný příkaz nešlo neuposlechnout.
V první okamžik jsem myslela, že se dívám na bohyni. Vypadala jako panna z kreseb, které byly nakreslené na stěnách v osadě. Žluté vlasy jí vlály, ačkoli nefoukal vítr, a její oči… Blankytně modré oči, ve kterých se mihotal jasně červený plamen. Ty uhrančivé oči mne bedlivě pozorovaly. Pevně sevřela mé dlaně, vysoko nad námi se znovu ozval dravec. Projela mnou prudká vlna příjemné bolesti, víčka se zachvěla a nastala tma. Vítr mi hladil tváře a celé tělo se oddalo zvláštní lehkosti.
Procitla jsem. Letěly jsme vysoko nad horami. Celé údolí, řeka i jezero byly na sáhy vzdálené. Chtěla jsem se otočit a letět na opačnou stranu, vidět všechnu tu krásu z nevídané výšky.
„Neovládáš ji,“ promluvila ke mně, „jsme teď její součástí. Aestas je dravec, pták, který je volný a svéhlavý. Je mou součástí a já její. K jejímu zkrocení vede velký kus cesty.“
Hlas patřil dívce, ale nechápala jsem, kde je, odkud na mne mluví.
Aestas s námi obletěla horu a já uviděla sebe a dívku stojící před ohněm, dlaně zaklíněné do sebe, lišku stočenou v klubíčku u nohou a plápolající oheň.
„Nerozumím tomu, jak se tohle stalo?“ ptám se polohlasem.
„Aestas je mou součástí, bez ní bych neviděla za hory a údolí. Stejně jako Anavi, která mě doprovází celou cestu po zemi. Jsme na sobě závislé, žijeme díky sobě. Jedna bez druhé bychom odešly. Obě se narodily, když jsem přišla do údolí. Obě odejdou, až odejdu já. Dnes jsi to viděla. Viděla jsi odejít Áve a Sávu. Odešla jejich třetí duše, šly za ní.“
Zalapala jsem po dechu, shlédla na nás z výšin a strach roztřásl mé tělo.
Šeptem jsem se zeptala: „Jak se jmenovala ta třetí duše?“ Prudkým stiskem dlaně mne strhla z výšin. Lehkost i vítr na tváři ustaly.
Stály jsme opět proti sobě, za zády jsem ucítila teplo ohně. Chvíli si mne dívka, snad až zlostně, prohlížela ostražitým pohledem, liška na nás zvědavě pohlédla, poté mi beze slov pokynula a znovu jsme se vydaly na cestu.
Brzké ráno už téměř vystřídalo černočernou tmu, hvězdy šlo rozeznat stěží, ona se za celou dobu neotočila a spěchala stále dopředu. Na obzoru se mihly první sluneční paprsky. Třásla jsem se zimou a prokřehlé tělo si toužilo odpočinout. S hlavou sklopenou jsem se ubírala směrem, kam šla dívka. Držela jsem se stop a zvuků, nenacházela jsem v sobě dostatek sil pro pozvednutí hlavy.
„Živo!“ vykřikla. „Jsme na místě. Jsi doma.“
Vzhlédla jsem. Úžas mi vzal slova z úst i mysli.
K nebi čněly nejvyšší hory, jaké jsem kdy viděla, a pod hřebenem jedné z nich stála skromná chatrč.
„Až vyjdeme nahoru k hřebeni, přestaneš být Živou. Na zápraží chatrče čekají dvě duše. Chybějící duše je tvá. Jsi ta, která nahradila třetí duši, za kterou dnes odešly Áve a Sáva. Od teď po dalších tisíc let jsi jedna z nás. Už nejsi Živou, jsi první pochodní. Jsi Jaro,“ nadechla se a vydala se k mohutné hoře.
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
