Ti předurčení - 31. + 32. kapitola
Profilovka
16. 05. 2024
visibility 83

Ti předurčení 1

31. kapitola - Pomoc bližnímu svému

Stála jsem na vrcholu hory, celý kraj se halil do bílého zimního pláště. Na jednom rameni mi seděla Fons, na druhém Aestas. Vítr se honil kolem mne a rozfoukával zimní pokrývku. Téměř tři noci jsem se toulala po hranicích Barevného údolí a nespala. Síla ve mně rostla a únava nepřicházela. Spojení mezi mnou a Fons rostlo, a když se k nám připojila i Aestas, pouto narůstalo na síle. Dokázala jsem se do Fons vcítit, kdykoli jsem chtěla. Hrála jsem si s ní, učily jsme se navzájem. Na nataženou ruku přilétala a dosedala s ladností sokola.

Velkou část dní a nocí jsem zkoušela spojení mezi mnou a Iflot, ale to se nedařilo – většinu času zůstávala u chatrče spolu s Podzimem. Snažila jsem se tím netrápit a radovat se z toho, co už umím. Nejtěžším úkolem však bylo stále rozdělání ohně. Nakonec to vždy skončilo u starého známého lidského způsobu. Nedokázala jsem propojit mysl se sílou plamenů a po několika marných pokusech jsem snahu vzdala a raději se zdokonalovala v tom, co mi už šlo.

Po několika dnech mimo chatrč jsem se vracela jižní stezkou. Prosvištěl kolem mne vítr a přivál s sebou neklid. Najednou jsem pocítila tíživý strach o matku. Rozeběhla jsem se a v mžiku byla na zápraží. Tiše jsem vklouzla dovnitř a poklekla k Podzimu. „Vstávej, prosím tě,“ začala jsem šeptat, a přitom z něj pomalu stahovala peřinu.

Otočil se ke mně obličejem a tichým rozespalým hlasem se zeptal: „Co se děje?“

Zavrtěla jsem hlavou a pohodila jí ke dveřím.

„Ne!“ vstoupil mi do mysli. „Řekni mi to tady, nevzbudíš ji, když budeš mluvit do mě.“

V duchu jsem začala mluvit a snažila jsem se, abych se s ním spojila a mohl mě slyšet. „Mám pocit, že je něco s matkou, něco se děje. Když jsem se vracela po jižní stezce, dostala jsem se k těsné hranici s lidským světem a ucítila, že je něco špatně. Vím, že je v nebezpečí.“

Nechápavě na mne hleděl. Bylo mi jasné, že jestli k němu nějaké myšlenky doputovaly, tak rozhodně ne všechny. Mátožně vstal a vyšel před chatrč. „Co se děje?“ zeptal se. „Nerozuměl jsem ti skoro nic.“

Nadechla jsem se a zopakovala vše slovo od slova. Když jsem přestala mluvit, mlčel, ale bylo mi jasné, že přemýšlí o tom, co jsem řekla. Zkusila jsem se na něj napojit. Můj chabý pokus okamžitě přerušil, ale usmál se. „Tohle by bylo lepší zkoušet za jiných okolností.“

Zarděla jsem se.

Podzim trochu netrpělivě pokračoval: „A co po mně chceš? Co mám udělat? Víš, že ven jít nemohu, a nemůžeš ani ty.“

„Vím, ale dokážeš se spojit se Zimou. Popros ji, ať se podívá do osady, jestli je všechno v pořádku. O nic jiného neprosím.“

Přikývl. Po chvíli, která pro mne byla věčností, otevřel oči. „Slíbila, že se tam podívá, ale máš si pamatovat, že nemůže zasahovat, a navíc ji tvoje matka neuvidí.“ Semkla jsem rty k sobě a přikývla: „Děkuju.“

Podzim se vrátil odpočívat a já jsem zůstala sedět před chatrčí a myslela na matku.

***

Zima stočila ledový poryv větru na západ. Pobídla ho, a ještě rychleji uháněla k osadě, kde vyrostla Živa. Už jednou jsem zasáhla. Ve vzteku nad opovážlivostí člověka, který se dožadoval podivného rozsouzení bohů. Nevím, jestli je to správné. Nejsme soudci. Nechala jsem se unést. Nesmíme zasahovat do životů lidí. Přemýšlela a hnala se dál krajinou.

Proč bychom nemohli soudit a urovnávat nespravedlnost na světě? Sílu a moc k tomu máme, můžeme se postavit na stranu dobra. Potrestá mne Stvořitel za to, že jsem vzala život bezcennému člověku? Potrestá mne, pokud bude potřeba pomoci matce Živy?

Nové myšlenky střídaly ty staré a Zima, pohroužená do své mysli, se řítila mrazivou krajinou. Po dlouhé době cítila silné pocity, umocněné nespravedlností ze svého vlastního života u lidí.

 

32. kapitola - Tiša

Dívka ovinula tlustý vlněný šál kolem krku, vykasala si sukni po kolena a rozeběhla se podél zdi rychtářova domu. Jako kočka se proplížila kolem Ragova domu a rychle se ubírala k chatrči na začátku lesa. Vběhla dovnitř a přibouchla za sebou dveře. Nechala oči přivyknout šeru a vydýchala se. „Nesmíš rozdělat oheň, až budeš uvnitř,“ zněla jí otcova slova v hlavě. „Musíš všechno najít po tmě, nikdo si nesmí všimnout, že tam jsi.“

Chvíli jí trvalo, než zjistila, kde má co hledat. Snažila se nedělat hluk, chvílemi se ustrašeně ohlížela přes rameno. Vítr venku zesílil a chatrč začala vydávat zvuky, které ji děsily.

„Musíš najít blín, Zelina ho má sušený a ve šťávě. Potřebujeme oba druhy. Šalvěje máme vlastní zásoby, ale když se ti dostane pod ruku, vezmi ji také,“ přeříkávala si v duchu všechna otcova slova.

„Nejdůležitější je, abys našla námel. Je to druh houby, uložila jsem ho konopného váčku, ten bude viset u stropu nad dveřmi,“ slyšela v hlavě hlas Zeliny.

Dívka plnila plátěnou tašku bylinami, a když strhla od stropu malý pytlík s houbou, zaslechla zvuky, které jí zastavily srdce. Přitiskla se ke zdi.

Z dálky zaslechla přibližující se kroky a hlasy: „Zapálíme tu její barabiznu.“ Kroky zrychlovaly.

„Čarodějnice!“ vykřikl další hlas.

Dívce se rozbušilo srdce. Neslyšně se připlížila k oknu a vyhlédla. Od osady se k chatrči blížila skupina lidí. I na dálku poznala, že jsou posílení vínem a medovinou. Několik z nich se potácelo a zápasilo s větrem, který se do nich opíral. Byli v bojovné náladě a potřebovali se vybít.

„Do psí řiti, to je zima!“ zaburácel další hlas.

„Ohřeješ se, až ta chatrč vzplane.“

Bylo pozdě. Dav opojených mužů dorazil k chatrči.

Dívka se sesunula na podlahu a začala se modlit: „Bohové, buďte milosrdní. Ať je smrt rychlá. Požehnejte ty dvě nešťastné v kobce mého otce. Moreno, bohyně smrti, otevři mi svou náruč a dej mi, ať do ní rychle vkročím. Svore, bože ochrany, dej nové světlo života mému otci.“

Přitáhla kolena k sobě, nepřestávajíc se modlit.

Zvenku se ozval hluk a křik opilých mužů: „Tu máš, zrůdo, tohle jsme měli udělat dávno.“

Vnitřek chaty rozzářily plameny ohně z loučí.

„Radegaste, bože úrody, ochraňuj i nadále lidi v osadě, dej jim úrodu a hojnost, až skončí zima,“ tiše drmolila.

Dřevěná chatrč vzplála. Oheň polykal vše, co před ním stálo. Upřela oči na svou smrt, plameny se bez milosti blížily. Hrůzou jí zbělely vlasy. Začala se dusit kouřem a modlitby ustaly.

***

„Kde je tak dlouho? Proč se nevrací?“ ozval se z temného kouta sklepení hlas Zeliny. Rychtář netrpělivě sykl: „Dejme jí ještě čas. Ona to zvládne.“ Všichni tři čekali, až se vrátí Tiša s bylinami.

„Příprava nápoje mi zabere půlku noci, jestli nepřijde během chvíle, nestihnu to,“ odvětila mu Mlada.

„Co když ji tam našel Rag?“ zeptala s úzkostí Zelina.

Rychtář se na ni utrhl: „Co by tam dělal?“

„Já nevím, hledal další důkazy našeho čarodějnictví,“ špitla už vystrašená Zelina.

„Ten důkazy nepotřebuje, zítra budete hořet na hranici,“ ostře jí odpověděl rychtář, „a navíc stejně spí. Vypil tolik vína, že budu mít co dělat, abych ho probudil na vaši popravu.“

Mlada se držela opodál. Viděla na něm, že se o Tišu upřímně bojí. Vystavil ji nebezpečí a teď toho lituje.

Tichou nocí se nesly výkřiky: „Už hoří domy obou čarodějnic. Už plápolají, jako zítra ony.“ Opilí muži se radovali a křičeli jako při slavnostech Slunce.

Rychtář přestal dýchat.

Mlada k němu přiskočila a silou ho udeřila do zad.

„Oni zapálili…“ hlas se mu vytratil. Surově ze sebe setřásl Mladinu ruku a chtěl vyběhnout ven.

Obě se na něj silou pověsily. Snažily se nekřičet, Mlada mu visela na zádech, tvrdě uchopila jeho hlavu do dlaní a přitiskla ústa k jeho uchu: „Ticho! Nemůžeš vyběhnout ven. Pochop to! Došlo by jim, že nám pomáháš!“

Zelina, která v kleku křečovitě držela jeho nohy, důrazně pokračovala: „Nic nevíš, třeba už byla Tiša na cestě zpět a musela se jen schovat, když potkala vracející se muže.“

Rychtáři se zklidnil dech.

Obě ženy pomalu povolovaly stisk.

„Já se ale musím podívat, jestli říkají pravdu, jestli opravdu uvidím plameny…“ nešlo mu mluvit dál. Přikývly, že rozumí.

Rychtář zhasl louč a pomalu se s oporou o zeď dostával schod po schodu výš. Zelina i Mlada postupovaly vždy krok pod ním. Když se dostal ven a nasál noční vzduch, podlomila se mu kolena a zhroutil se zpátky.

Zelina s Mladou měly co dělat, aby trochu ztlumily rámus, který způsobilo jeho tělo při pádu dolů na ně.

Mlada si oddechla, že hluk nepřitáhl pozornost opilců. Rychtářovy vytřeštěné oči zíraly do otvoru, kterým byly vidět hvězdy na noční obloze. „Oba domy hoří. Z každé strany osady jsou vidět plameny až sem.“

Mlada prudce vstala. „Zabili nevinnou dívku, s tím musíme něco udělat!“ vykřikla.

Zelina vyskočila a přikryla Mladina ústa, která chtěla dál křičet. Bylo jí jasné, že se v její přítelkyni nahromadil vztek a místo na Tišu myslí na Živu. Na její dítě, které vyrůstalo v neustálém bití mužů, kteří vzali život i Tiše.

„Nemůžeme jít nahoru, teď ne. Rychtářovi ční kost z nohy. Nemůžeme ho tu nechat. Ragovi a ostatním by neušlo, že by chyběl na popravě.“ Zelina se snažila sebevíc, ale Mladu nešlo zastavit. Pumpovala v ní krev a nenávist vůči celé osadě.

„Zůstaň tu,“ prosila ji zoufalým hlasem, Mlada však trvala na svém. „Máš snad byliny k přípravě pokojného nápoje? Nemáš! Dokážeš si představit tu bolest, která nás čeká? I kdybychom nápoj měly, budeme poklidně umírat, když zabili Tišu?“

Zelina sklopila zrak, neměla co odpovědět.

„I kdybych jenom jednoho měla vzít s sebou, bude mi to jako odplata stačit,“ s ledovým chladem dořekla Mlada a zamířila ke schodišti. „U všech bohů,“ vyklouzl jí přidušený výkřik z úst o chviličku později.

Hvězdy v otvoru nad schody cosi zastínilo a Mlada pomalu couvala zpátky do kobky. Ze schodů pomalu sestupovala postava, zahalená do stínů. Zelina uchopila rychtáře za paže a táhla ho do temného kouta sklepení.

Mlada stále couvala, až narazila do zdi. Srdce jí vynechávalo a lapala po dechu. Stíny osoby se rozplynuly ve chvíli, kdy zapálila louč. Její světlo se odráželo v Ragových černých očích.

Zelina přitiskla ústa k uchu pomláceného muže ve své náruči: „Zavři oči a mlč. Nic neříkej a vyvázneš se zdravou kůží. Předstírej mdloby a přežiješ.“

„Tři mrtví nestačili našim čarodějnicím?“ nesl se tichým sklepením Ragův temný hlas. Mlada se podél zdi sunula k Zelině a rychtáři.

„Chtěly jste utéct a rychtář vám přišel do cesty?“ ptal se dál, aniž by čekal odpověď. V očích mu jiskřila nenávist. „Víš, je možné,“ přistoupil blíž k Mladě, „že je ještě něco horšího než smrt samotná.“

Mlada přimhouřila oči. Na sklepní schody dopadal slabý noční svit.

„Máme před sebou dlouhou noc a vás obě to bude bolet. Vzaly jste mi bratra, vzaly jste mi moje mládí. Očarovaly jste mě těmi svými kouzly a přitáhly k sobě,“ podíval se na Zelinu a plivl jejím směrem. „Ty jsi byla tak neschopná, že jsi mi ani dítě nedala. To tě bůh, jediný a správný, vytrestal za to, že jsi mě k sobě připoutala kouzlem.“

Mlada si Raga a jeho řečí nevšímala, snažila se zaostřit zrak ke schodům.

„Nesahej na rychtáře,“ štěkl po Zelině. Spustila ruce podél těla. „Stoupni si a jdi od něj dál,“ zahřměl Rag. Zelina se podepřela na rukou, a když vstávala, narychlo sykla: „Nehýbej se a měj zavřené oči.“ Postavila se vedle Mlady a zabodla do Raga nenávistný pohled.

„Nenávidím vás obě od chvíle, kdy mi Ebbe otevřel oči. Dlouho trvalo, než jsem pochopil, co jste zač. Naštěstí byl Ebbe trpělivý.“

„O tobě,“ rychle chňapl po Zelině a přitáhl si ji k obličeji, „o tobě ale mluvil jako o ženě, kterou si můžeme podrobit. Nechala ses, ale co kněz zmizel, přitáhla si tě k sobě zpátky.“

Mlada se snažila nevěnovat mu pozornost, dívala se skrze něj, do stínů na opačné straně sklepa.

„Ty mě neposloucháš, když k vám já, člověk dobré vůle a bohu oddaný, mluvím?“ vykřikl a uštědřil Mladě ránu do obličeje. Svezla se po stěně na kolena. Slabá a vysílená z nedostatku spánku a snahy vyhladovět, nemohla popadnout dech. Zelina se k ní sklonila a chtěla jí pomoci na nohy. Rag uhodil i ji.

Znovu zaostřila pohled na stíny. Byla si jistá, že se hýbají. To není možné, projelo ji hlavou, já už blázním. Než však stačila cokoli dalšího, Rag ji nakopl a ona se převalila na bok. Začala vykašlávat krev. Vedle sebe slyšela vykřiknout Zelinu. Stíny na konci místnosti se rozestoupily a vykročila z nich postava. Kulhá? Nebo se podpírá o hůl? blesklo Mladě hlavou.

 

Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...

Nechcete čekat? Objednávejte zde.