Ti předurčení - 33. + 34. kapitola
Profilovka
11. 06. 2024
visibility 19

Ti předurčení 1

33. kapitola - Podzim a jediná

Podzim se převaloval v posteli. Od chvíle, kdy ho Jaro vzbudila, nemohl pořádně usnout. Před očima se vynořovaly obrazy Jediné, pak Jara, syna Jediné, obrazy z údolí, a zkáza, kterou způsobila Léto. Tiše se posadil a pohledem spočinul na Létu. Vztek už ho přešel, ale přemýšlel nad tím, proč se tak zachovala.

„Kde je asi Jaro?“ špitl do ucha Thosovi, který se k němu přišoural. Šakal tiše zavyl a vyběhl ze světnice. Podzim ho následoval a hledal, kudy se šakal vydal. Spatřil ho, jak běží po východní stezce k březovému háji. Jedním skokem ho dohnal. Thos se posadil k velkému kameni a díval se kamsi mezi stromy. Podzim k němu poklekl a zadíval se tím samým směrem.

Mezi stromy seděla Jaro. Kolem ní běhaly Iflot i Anavi, nad hlavami jim poletovaly Fons a Aestas. Uvelebená na mechu pozorovala dravce a smála se tomu, jak si spolu Aestas a Fons hrají. Přestože měla Aestas výhodu, byla starší a zkušenější, Fons ji vždy nějakým způsobem dokázala přechytračit a kus provazu, o který soutěžily, ukořistila. Kolem dokola Jara byl les zelený a voněl jako rozkvetlá louka – žádná zima, led ani sníh.

Vypadá stejně, chová se podobně, to přece, u Stvořitele, není možné. Myšlenka, že Živa a Jaro v jedné bytosti je Jediná, ho pronásledovala od chvíle, kdy v plášti ukrýval malou Fons, letěl ze služby domů do údolí a jeho srdce zvláštně bilo.

Jaro pevně zaklínila nohy do sebe a z mošny vytáhla křesadlo. Za chvíli vzplál oheň, který jí ozářil tvář. Radostí výskla. Natáhla se do mechu, založila si ruce pod hlavu a zadívala se skrze koruny stromů na oblohu. Podzim seděl a prohlížel si ji. Je jí tolik podobná. Vůbec mi to nedělá dobře, staré vzpomínky jsou živější a ostřejší a objevují se i ty, které jsem zapomněl, pomyslel si.

Jaro začala pískat a melodie, která se nesla březovým hájem až k Podzimu, přinesla dávno zapomenutou vzpomínku:

Položila se na stráň do vysoké trávy. Propletla prsty svých rukou a podepřela si jimi týl. Přitáhla nohy k tělu a pokrčila je. Dlouhá sukně sklouzla od kolen k pasu. Usmála se na něj a přimhouřila oči proti ostrému slunci. Zastoupil jí výhled. Rozevláté hnědé vlasy mu spadly do obličeje, v koutcích úst mu cukal úsměv, ale jeho oči byly vážné.

„Jsi nejkrásnější bytost kráčející po tomto světě,“ promluvil a hlas se mu zadrhával, „počkám na tebe, jak dlouho budeš chtít.“

V očích se jí mihl chtíč a po obnažených nohách naskočila husí kůže. Neřekla ani slovo, jen se ještě víc usmála a zavrtěla hlavou. Poklekl k ní, rozvázal kožený opasek a kalhoty se mu svezly ke kotníkům. Dlaně opřel vedle jejích ramen a zadíval se jí do očí. Odráželo se v nich světlo letního slunce. Nepřestávala se usmívat. Přitiskl své rty na její. Slastně vydechla, povolila sevření v prstech a spustila ruce podél těla. Nepatrně se sesunula po stráni, pravou ruku mu ovinula kolem pasu a kvapně ho přitáhla těsněji k sobě. Povolila napnuté tělo a s hlasitým výdechem se prohnula v zádech.

Opřel se o levou dlaň a druhou ruku jemně zabořil do jejích vlasů. Cítil vzrušení, lomcující celým jeho tělem. Jediná zavřela oči a zrychleně oddechovala. Ještě více se proti němu vypnula. Přejel prsty přes její hrdlo a rukou se zastavil až mezi prsy. Krev v něm vřela, ale přes veškerý chtíč pohyb zastavil.

Jediná zdvihla hlavu a otevřela oči. Pousmála se a hlavou ho pobídla, aby pokračoval. Rychle sjel k lemu dlouhé košile, do které byla zahalená, a přetáhl ji přes hlavu. Seděla proti němu, zapřená v rukou, a napjatě se na něj dívala. Nikdy necítil větší touhu. Rozcuchaná, s nevinným pohledem v očích na něj hleděla jako na boha. Přesto se od ní oddálil a klekl si zpátky na nohy. Zmatený výraz v jejích očích náhle vystřídala divokost. Rychle se k němu nahnula, uchopila košili a prudkým pohybem ji přetáhla přes jeho široká ramena.

Pozoroval, jak v ní sílí touha. Okamžik na něj mlčky hleděla a pak ho prudce převalila. Překvapeně dopadl na záda. Při pohledu do jejích očí pochopil. Pevně sevřel její boky a dychtivě nechal prostoupit touhu jejich těly. Loukou se vznesl bolestný výkřik Jediné. Ptactvo utichlo a vítr ustal. Na čele jí vyrazily kapky potu. Nechala se unášet rytmem jeho rukou. Ostrá bolest v podbřišku ustala a Jediná splynula s pohyby jeho těla. Dlaněmi ji pevně tiskl k sobě. Každý pohyb byl rychlejší, nehty zaryla silou do jeho ramen. Vykřikla a on ještě pevněji přitiskl její klín na svůj. Třela se o něho a vychutnávala si každý dotek s jeho tělem. Pevně se zapřela rukama do stráně a těsně před dalším, zároveň posledním výkřikem se celá napnula. Silou ji přirazil proti svým bokům a okamžik na to vykřikl i on.

Z tichého přemýšlení ho vytrhlo až kňučení Those.

„Tohle musí přestat,“ promluvil do prázdna Podzim, „jinak se utrápím vzpomínkami, které jsem už vytěsnil.“

Vstal a pomalu se vracel k chatrči. Thos ho následoval a tiše vyl. Trpěl, když se Podzim vracel do minulosti. Podzim to věděl, ale šlo s tím něco udělat? Jaro vypadá jako Jediná a on se s tím není schopný vypořádat. Vraceli se jižní stezkou podél hranice údolí a lidského světa a ani jeden si nevšiml Zimy, která ležela schoulená u břehu Zlaté řeky.

 

34. kapitola - Pokojný nápoj

„Vstávej,“ slyšela hlas z dálky. Otevřela oči. Chvíli jí trvalo, než se upamatovala a vydechla: „Tišo! U bohů, jak se to stalo?“

Mladá dívka jí pomohla opřít se zády o studenou zeď kobky. Mlada se rozhlédla. Rychtář seděl kousek vedle ní, nad ním se skláněla Zelina a ošetřovala mu nohu.

„Jak ses sem dostala? Vždyť jsme viděli plameny a pak Rag,“ rychle se rozhlédla, „kde je Rag?“

Tiša pokrčila rameny a tajemně se usmála. Mám tu všechno, co potřebuješ k přípravě pokojného nápoje,“ na chvíli se odmlčela a pak tišeji pokračovala, „připravíš ty nápoje dva. Slabší vypijete vy dvě a ten silnější,“ odmlčela se, „to ti vysvětlím potom.“

Mlada se pokusila postavit na nohy, ale v žebrech ji silně píchlo a posadila se zpátky. „Musíš mi říct, co se stalo,“ naléhala na Tišu.

„Dobrá, ale začneš u toho připravovat nápoj,“ odpověděla a začala vyndávat byliny před Mladu a spěšně se ohlédla, aby zjistila, jak je na tom otec. „Rag byl příliš zaujatý bitím vás dvou a nevšiml si, že jsem se dostala do kobky.“

Mlada zavrtěla hlavou: „Ne, to nemyslím. Jak jsi přežila ten oheň?“

Tiša se na chvíli zastavila a pak zavrtěla hlavou: „Já nevím. Oheň už byl téměř u mě a já si strachy začala rvát vlasy na hlavě.“ Mlada si všimla, že je má sněhově bílé. „Pak si pamatuji zvuk silného větru, křik opilců, kteří proklínali zimní počasí. Najednou se rozletěly dveře od chatrče, dovnitř vtrhla sněhová vánice a vysypala sněhovou cestu. Když jsem se po ní plazila, bylo to jako bych se nedotýkala země, jako by mě nesl vítr. Pak jsem omdlela.“

Mlada pečlivě naslouchala všemu, co jí Tiša vyprávěla, a přebírala byliny. Oddělovala stonky od květů, odtrhávala listy a vše dělila na dvě hromádky.

Tiša mluvila dál: „Probudila jsem se na kraji lesa. Když jsem zjistila, že muži jsou pryč a nikdo si mě nevšiml, rozběhla jsem se sem. Přibíhala jsem ve chvíli, kdy Rag vstupoval do sklepení.“

Mlada ji kývnutím hlavy pobídla, ať pokračuje.

„Stála jsem nad vstupem do kobky a rozmýšlela se, co mám udělat. Pak jsem uviděla nůž na stahování zvěře, který se válel na zemi kousek ode mě. Vzala jsem ho a opatrně sešla do sklepení.“

Ten stín, který se mihl na schodech, pomyslela si Mlada.

„Vyčkávala jsem na vhodný okamžik a taky jsem se bála…nikdy jsem nikoho nebodla,“ odmlčela se.

„Dobře jsi udělala,“ pronesl rychtář na druhé straně. „Když jsem tě spatřil, jak vyskakuješ ze stínu a vrháš se na Raga, myslel jsem, že blázním. Myslel jsem, že jsi…“ nastalo chvilkové ticho, „vedla sis, jak jsem tě vždy učil. S rozmyslem, ale rychle a svižně.“

Mlada se dál věnovala přípravě nápoje, ale nedalo jí to a zeptala se: „Proč mám dělat dvě dávky?“

Tiša si vyměnila pohled s otcem. Ticho prolomila až Zelina: „Nešlo tě probudit, chvíli jsme tě tedy nechaly a mezitím jsme vymyslely, jak to uděláme. Je to teď těžší. Takhle to nemělo být. Měly jsme vypít nápoj a shořet bez bolestí na hranici, jenže,“ pohlédla na opačný konec sklepa. „Jenže Rag je smrtelně zraněný, a to by znamenalo, že se vyhneme hranici, ale odtáhli by nás do města a umučili k smrti.“

„Pro koho je ta druhá dávka?“ zeptala se neklidně Mlada.

Tiša se k ní naklonila. „Ta je pro Raga. Až bude nápoj připravený, odejdete se Zelinou k hoře Dobra, tam nápoj vypijete. Noc je jasná, hvězdy jsou vidět, kam oko dohlédne. Bude to rychlá…“ polkla poslední slovo. „Já půjdu sbalit, máme dva koně a povoz, naložím otce a vydáme se odsud pryč. Když při nás budou stát bohové stejně jako této noci, podaří se nám začít život jinde.“

Mlada nechápavě hleděla z jednoho na druhého: „Proč to má ale vypít i Rag?“

Zelina se zvedla a přešla k ní. „Tiša s otcem ho naloží na ten samý vůz a po cestě, někde dostatečně daleko, ho pohodí. Chtěli jsme, aby teď vydržel a neumřel. Chceme, aby umřel zase plně při smyslech a v bolestech.“

Mlada zatajila dech, nikdy by od tiché Zeliny nečekala něco tak pomstychtivého.

„Ale proč ty neodejdeš s nimi? Proč chceš vypít nápoj se mnou? Víš, že neskončíš na hranici, teď by tě čekal život.“

Zelina vzala její dlaně do svých. „Zemřu vedle tebe, klidnou a bezbolestnou smrtí. Na svět jsme přišly téměř ve stejnou dobu, nedělí nás od sebe ani jeden cyklus měsíce, a tak spolu i odejdeme. Chci splynout s přírodou, kde jsem se narodila. Alespoň jednou chci stát při tobě, až do konce.“

Mlada vydechla, zavřela oči a lehce, téměř neznatelně přikývla.

 

Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...

Nechcete čekat? Objednávejte zde.