Redakce iSVĚTELSKO
06. 09. 2024.
Ve Světlé nad Sázavou aktuálně probíhá první etapa rekonstrukce ulice Čapkova. Největší změnou je zrušení troj...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
36. kapitola - Život
Kola povozu zápasila s čerstvými přívaly sněhu. Tiša seděla na kozlíku, namodralé rty semknuté zimou k sobě, a bedlivě sledovala krajinu. Povolila sevření otěží a nechala koně chvíli táhnout povoz bez řízení. Strčila si dlaně pod kožešinu a snažil se je zahřát. Po chvíli otěže znovu uchopila, mlaskla na koně a dívala se dopředu, do zasněžené krajiny.
„Vyprávěj mi, prosím o Mladě a Zelině. Skoro nic o nich nevím, a přitom jsem s nimi žila v jedné vesnici.“
Rychtář se podrbal na hlavě a upřel oči do zad Tišy. Chvíli mlčel, pak si ale odkašlal, zabalil se hlouběji pod kožešiny a začal.
„Mlada se Zelinou jsou skoro stejně staré. Mlada se narodila za krvavého úplňku, Zelina následující nov. Od počátku jejich dní na tomto světě je provázela symbolika a znamení. Lidé si toho samozřejmě všímali a někteří z nich se mezi ně snažili vrážet klíny.“
Tiša se ohlédla po otci a tázavě zvedla obočí. Rychtář vycítil její nevyřčenou otázku a pokynul jí hlavou, ať se dívá na cestu.
„Víš, lidé byli tehdy ještě víc pověrčiví a bázlivější než dnes. Báli se hustých lesů, neznáma a všeho, co pro ně nebylo běžné. Byly pro ně prostě ztělesněním toho všeho. Strachů, které nedokázali překročit. O Mladě říkali, že je dílem přinejmenším bohyně Moreny, o Zelině tvrdili, že je požehnaným darem Vesny.“
Napjatě poslouchala, co chvíli pobídla koně k rychlejšímu kroku, ale celá její mysl byla vtažena do příběhu dvou žen, které ji celý život tolik lákaly.
„Řeči lidí šly povětšinou mimo ně, hlavu si tím nelámaly. Zelina byla vždy tišší a skromnější. Často to byla ona, kdo Mladu krotil. Zato Mlada byla živá, plná síly a někdy příliš zbrklá. Chtěla spasit svět a všechny bytosti po něm kráčející. Čím starší byly, tím více si byly podobné, přestože Mlada měla slámově žluté vlasy a Zelina černé jako havraní peří. Byly jako z jedné matky. Toulaly se spolu po lesích, cvičily se v lovu a svým umem předstihly kdejakého lovce z osady. Závistiví lidé, a nebylo jich málo, tvrdili, že jsou dílem bohů, a nedovolovali svým dětem se k nim ani přiblížit. S každou novou sklizní se stávaly divočejšími a vesnici to rozdělilo na dva tábory. Jedni Mladu a Zelinu obdivovali za jejich odvahu a nespoutanost, druzí se jich báli. Ten strach se časem přetavil na nenávist.“
Rychtář vyprávěl s rozvahou a klidem v hlase, ale najednou jako by hledal slova. Odmlčel se a chvíli přemýšlel, jak pokračovat dál. Tiša najela kolem na výmol na cestě a povoz lehce sklouzl z cesty, koně zaržáli a rychtářovi se vrátila řeč.
„Důležité je, že i když obě byly divoké a nebojácné, měly dobrá srdce. Vždy byly připravené pomoci. V tíživých zimních měsících to byly ony, kdo z neprostupných lesů přitáhl čerstvé maso. To pak i ti, co je nenáviděli, s chutí jedli opečeného jelena, zajíce nebo srnku. Navíc těm z nás, kteří jsme neměli mysl zatemněnou strachem, neuniklo, že s příchodem šestnáctého jara jejich života obě zkrotly. Začali jsme je vídat v těsnější blízkosti skoro dospělých chlapců. Dvou stejně starých chlapců narozených v jeden den, pod stejným sluncem. Jediní se dokázali rovnat dívkám v jejich obratnosti při lovu, běhu a ve splynutí s přírodou. Hrstka lidí z vesnice, v čele s rodiči Oneše a Raga, začala vypouštět jedovaté řeči plné nepravd a útoků na obě dospívající dívky. Naplno o Mladě prohlašovali, že je k sobě přitáhla nápojem lásky.“
Tiša nesouhlasně zavrtěla hlavou a se zlobou v hlase řekla: „Takové soudy sedí na Ebbeho.“
Rychtář se pousmál: „Dítě moje, v ty časy nebyl Ebbe v osadě. Ten přišel až těsně před smrtí svého předchůdce.“
„Jeho předchůdce?“ zatajila Tiša dech a otěžemi pobídla koně k ostřejší chůzi, protože pomalu přicházela noc. Rychtář nervózně pohlédl na kožešiny po své pravé ruce, pod nimiž ukrývali Raga.
„Ve vesnici byl hadač, který znal obě od narození a měl pro ně velké pochopení. Byl to vždy on, kdo se jich první zastal, když se nad nimi stahovala mračna. Přál si, aby se obě staly jeho následovnicemi. Učil je tajům nápojů a bylin i rituály staré jako lidstvo samo. Osudům, které nám bohové nachystali, se ale nelze vyhnout a tak se stalo, že i náš hadač onemocněl. Celá vesnice chřadla s ním. Dívky nebyly plně připravené na přijetí nových rolí. Lidé byli zmatení a unavení.“
Studený vzduch řídl, noc byla mrazivá a pokojně klidná. Sněhem obtěžkaná příroda téměř nedýchala, se zatajeným dechem odpočívala pod těžkou peřinou, a i ona naslouchala příběhu, který rychtář právě oživoval.
„Hadač bledl a chřadl před očima. Za silné noční bouře se najednou objevil Ebbe. Přijel sám, na koni, zahalený do černého pláště. Věcí měl poskromnu, zato učených knih, svitků a bylin byl jeho kůň obtěžkaný celý. Lidé, ač s obavami a strachem, nového hadače přivítali. Z počátku nedůvěřivě, ale pokorně sledovali jeho práci. Léčil nemocné a svědomitě se staral o stále sešlejšího hadače. Měsíc se ani neotočil v celém svém cyklu a všichni z vesnice, v čele s Mladou, Zelinou, Onešem a Ragem, se loučili s hadačem, který přinesl jejich kraji tolik dobra. Když pominula smuteční nálada, vrhl se Ebbe naplno do svého učení. Od samého začátku mu byly obě dívky trnem v oku. Jejich svéhlavost a neposlušnost k radám a jeho víře ho pálila jako rozžhavené uhlíky v ohni.“
Rychtář na chvíli ztichl. Díval se do krajiny, jako by v ní hledal vzpomínky, které už zapomněl. Tiša se na kozlíku klepala, ale těžko to bylo zimou. Chvěla se vzrušením. Celý svůj život potají sledovala Mladu a Živu. Jejich odvahu postavit se celé vesnici. Zelina pro ni byla spíš podivná zapšklá babka, na pohled starší, než ve skutečnosti byla. A teď se od otce dozvídá, že byla stejně divoká jako Mlada.
„Otče!“ vyhrkla. „Co se mezi nimi stalo? Vždyť celý můj život bydlela každá na opačné straně osady, nestýkaly se, dělaly, že ta druhá není!“
Rychtář nahlas vzdychl: „Dítě moje, tohle je těžké soudit, povím ti to tak, jak to viděly moje oči, ale zdali to bude pravdivé, to nechám na tobě. Jen ony dvě ví, co se doopravdy událo. A možná už ani ony nevědí. Mnohokrát už se měsíc otočil v celém svém cyklu od doby, co se každá vydala svou cestou. Byly asi tak staré, jako jsi teď ty. Obě se toužily stát matkami a v tom období si Mlada vybrala Oneše. Ne on ji, ale ona jeho! Tenkrát mi došlo, že Zelina celou tu dobu jen čekala, pro kterého se Mlada rozhodne a který zbyde na ni. Jestli se Raga ten výběr dotkl, nebylo to na něm poznat. Začali jsme tedy vídat Raga se Zelinou a Mladu s Onešem. První dvě sklizně bylo vše v pořádku. Celá vesnice byla jako zalitá sluncem, bylo to jako žít v opravdu požehnaném kraji od bohů. Mnozí to přičítali Ebbemu, že jsou to jeho zásluhy, jiní tvrdili, že je to tím, že se Mlada i Zelina uklidnily, a tak se i bohové upokojili. Následující sklizeň jsem začal vídat Raga ve stále častější společnosti Ebbeho. Tu zimu, která přišla poté, si pamatuji velmi dobře. Rag se začal opíjet, Zelinu bil, rozkmotřil se s Onešem a Mladu zcela zatratil. Nikdo neví, co se mezi nimi stalo, ale Rag se změnil. Zelina se ho snažila krotit, ale byl jako někdo jiný. Když přišlo další jaro, nadobro od ní odešel, hlavním důvodem prý byla její neschopnost dát mu dítě. Pak se na nějaký čas ztratil lidem z očí. Ebbe všechny uklidňoval, že je to jen přechodné období, že se Rag vydal hledat sám sebe do hor. Tou dobou se Zelina držela od lidí dál, viděl jsem ji jen párkrát, a to vždy s Mladou nebo Onešem. A pak… Pak přišel přelom jara a léta. Rag se vrátil zpět do osady, nerudnější než předtím. První, koho potkal, byla Zelina a ta to odnesla asi nejvíc. Na zemi ji zbitou našel Oneš, vzal ji a odnesl do bezpečí. Mlada ji poté dávala nějakou chvíli dohromady. Když se Zelina vyhrabala z toho nejhoršího, uvědomila si, že Mladino břicho se zakulatilo. Říká se a já upřímně nevím, co si o tom mám myslet, že se prý hrozně pohádaly, Zelina na ni křičela a pak ji snad měla i uhodit. Nakonec zasáhl Oneš a vyvedl ji z domu. Možná dvě až tři další sklizně jsme o ní téměř nevěděli. Pak se jednoho dne objevila, vyzvedla si vše, co ještě jejího zbylo u Raga, u nás se zastavila pro to, co zbylo po jejích rodičích, a odešla na opačný konec osady.“
Kožešiny vedle rychtáře se pohnuly.
„Tišo, je čas,“ zašeptal.
„Prrr,“ zatáhla za otěže a povoz se zastavil. Obratně seskočila z kozlíku, obešla ho a sklopila zadní stěnu. Odhrnula kožešiny a zadívala se Ragovi do očí.
Jeho zmatený výraz téměř ihned vystřídal brunátný obličej a zakaboněné čelo.
„Co si myslíte, že děláte?“ zpražil oba zlobným pohledem. Noc už skoro zvítězila nad dnem. Tiša si ho zhnuseně prohlédla, popadla konec provazu, kterým měl svázané nohy, otočila se k němu zády a pomalu, krok za krokem, ho začala stahovat z povozu. Rag snadno sklouzl po kožešinách, ale když dopadl na čerstvě napadaný sníh, šlo jí to ztuha.
„Co si myslíte, že děláte?“ vykřikl znova.
Tiša ani rychtář neodpovídali. Dívka dál pomalu vlekla svázaného muže sněhem. Dotáhla ho k lesu, ani se na něj neotočila a vydala se zpátky. Zavřela zadní stěnu povozu, přikryla otce dalšími kůžemi a zapálila dvě louče. Každou z nich umístila na jednu stranu povozu, vyskočila na kozlík, uchopila otěže, zamlaskala na koně a rozjeli se.
„Čeká nás nový život,“ otočila se po otci a usmála se na něj.
***
„Jak dlouho tu už sedíš?“
Otočila jsem se po hlase Léta. „Dvě noci, nemohu spát.“
„Měla by sis jít odpočinout, za chvíli tě čeká druhá služba.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu, nejde to. Něco se děje.“ Toužila jsem, aby mne někdo obejmul a pochopil. Slzy se mi valily do očí, které mne pálily. Nepochopí, jak se cítím.
„Ale pochopím,“ potichu zašeptala Léto. Zezadu si ke mně přisedla a objala. Ucítila jsem její sílu a teplo z rozkvetlých luk. Nezdráhala jsem se, potřebovala jsem něčí blízkost a něhu, opřela jsem si hlavu o její rameno.
„Mám strach o matku,“ špitla jsem.
Léto nechala viset slova ve vzduchu, neodpověděla, pouze mne k sobě ještě pevněji přitiskla. Nad Zlatou řekou se vynořily první paprsky východu slunce. Studený vítr prosvištěl kolem nás.
Vadilo mi to ticho, chtěla jsem mluvit, možná se i omluvit, usmířit se s Létem. „Já tu nejsem proto, abych ti ubližovala, nechtěla jsem tu být, tuhle službu jsem si nevybrala. Ráda bych byla u matky a žila s ní. Nepřála jsem si být jiná. Jinou jsem se narodila a celý život u lidí s tím bojovala. Přála bych si narodit se jako obyčejná dívka.“
Léto stále mlčela, až když se mezi nás začal vkrádat zimní chlad, promluvila: „Já vím. Jenže stejně jako potřebuješ čas ty, tak ho potřebuju i já. Jsme tu nejmladší, umíme nejméně a k tomu všemu… se všechno točí jen kolem tebe.“
Vyčítavě jsem se na ni podívala.
„Nedívej se tak! Tohle nepochopíš, dokud nepřijde nová Zima, nevíš, jaké to je, být najednou na straně toho, kdo musí být dospělý.“
Seděly jsme v objetí a já věděla, že život ve vesnici nevrátím. Má mysl se začala vypořádávat s tím, že můj život je tohle. Kdyby ten strach o matku přešel, zvládla bych to všechno už lépe.
„Tomu strachu rozumím, a přece jen budu ještě chvíli tvrdá a možná zlá. Ten strach nepřejde, dokud bude tvoje matka žít. Teprve až zemře, začneš pomalu vytěsňovat všechny vzpomínky. Dřív to nepůjde. Jsi s ní silně svázaná poutem matky a dcery, dokud bude žít, budou i tvé city k ní silné.“
Odtáhla jsem se od ní, nechtěla jsem to poslouchat.
Zvedla se a odešla beze slov do chalupy.
Vstala jsem a vydala se na západ do lesů. Zem rozkvétala pod každým mým došlápnutím. Chvěla se a já poznala, že má druhá služba už je tu. Zimu jsem však v blízkosti necítila a moje umění vstoupit jí do mysli na takovou dálku nebylo vůbec zvládnuté.
Musím počkat.
Pak najednou jsem ucítila bodnutí u srdce. Byla to tak silná křeč, že jsem ji skoro neustála. Podlomila se mi kolena a na poslední chvíli jsem se zapřela o haluz. V mžiku u mě byla Fons.
Ty si to cítila také?
Nahlas zapískala.
Co to bylo, u Boha?
Znovu mnou projela silná křeč. Tu jsem už nedokázala ustát, byla tak silná, že jsem upadla na zem. Tělo se kroutilo pod novými přívaly bolesti. Rosila jsem se, celé tělo se klepalo, začala mi být zima. Klepala jsem se strachy.
Co se to děje?
Z posledních chvil jsem vykřikla: „Léto!“
Snad jsem to ani nestačila doříct a byla u mne. Rukou mi přejela po tváři, zkusila se usmát, ale v očích jsem viděla soucit a lítost.
Naklonila se a pošeptala mi: „Už to všechno bude lepší, neboj se.“
Dočetli jste do konce? Líbí se Vám kniha? Tak další díly můžete objednávat zde.
