Redakce iSVĚTELSKO
před 3 hodinami
Stále více lidí se ocitá v situaci, kdy si nemohou dovolit základní potraviny. V Česku se nachází 10 % lidí na...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
4. kapitola – Podzimní les
Teplou noc pomalu střídalo letní ráno plné mlžného oparu. Mlada se probudila zpocená a vyděšená z podivné noční můry. Posadila se zprudka na posteli a otřela si mokré čelo. Rozhlédla se po místnosti, Živa v ní však nebyla. Ztěžka polkla.
Živo, kde jsi, smutně si pomyslela. Neohrabaně se zvedla z lůžka, přešla k ohništi, a i přes úmorné teplo rozdělala oheň.
„Musím uvařit nějaké jídlo. Až se mi Živa vrátí, bude mít hlad,“ promlouvala sama k sobě.
Zvenčí se ozval dutý zvuk.
Rozeběhla se přes místnost v domnění, že se vrátila její dcera.
Prudce otevřela dveře a venku před chatrčí spatřila proutěný košík plný listí. Poklekla k němu a začala listy vyhazovat. Na samém dně košíku našla svitek pergamenu. Rozevřela ho a přelétla očima po celé jeho délce. Byly na něm jakési klikyháky.
Neuměla číst, ale tušila, že tohle ani není písmo. Zmateně si prohlížela inkoustové obrazce a přemýšlela o tom, proč jí někdo zanechal košík listí s pergamenem. Nic jí nedávalo smysl, když najednou, jako by ji něco píchlo, vyskočila a vběhla do chatrče. Pergamen i košík se zbývajícím listím vhodila do ohně.
„Ebbe, ten zatracený Ebbe!“ vykřikla. Plameny lehce zezelenaly a oheň divoce zaplápolal. Mlada se svezla na zem.
„On to začaroval, hadač jeden proklatý,“ mumlala si pro sebe a pokračovala, „musím požádat o pomoc staré bohy, nesmí tenhle dům proklít. Živa se musí vrátit do láskyplného domova, a ne do proklaté díry.“
Vyskočila na nohy a vyběhla do lesa.
„Bohové!“ vykřikla. „Pomozte mi.“ Běhala od stromu ke stromu, každého se dotýkala a hladila ho.
„Dítě, kterým jste mě obdařili, moje Živa, se nesmí vrátit do toho domu prokletého nevěrcem, který sešel ze správné cesty. Co mám dělat? Poraďte, pomozte!“
Les prozářilo slunce a zvedl se vítr. Na chvíli se zastavila a zaposlouchala. Zvuky kolem ní sílily, ucítila lehké mrazení po celém těle a najednou jí připadalo, že v lese není sama. Prudce se otočila. Několik rysů od sebe spatřila osobu, která zmizela ve stromoví.
Rozeběhla se tím směrem. „Živo, dítě! Jsi to ty?“
Nikdo se však neukázal, a když doběhla k místu, kde osobu spatřila, nikdo tam nebyl. I přesto se nemohla zbavit pocitu, že někdo stojí v těsné blízkosti. Rozhlížela se do všech stran – marně – nikoho nezahlédla.
Až najednou… Promnula si oči. Já snad blázním, pomyslela si.
Stromy měnily svou podobu – světlé zelené listy se barvily do žluté, oranžové a červené.
Bázlivě se otáčela a hleděla na div, který se odehrával přímo před ní. Když se celý les obarvil do podzimních barev, začala se pomateně smát tak silně, až se jí podlomila kolena. Zůstala klečet uprostřed lesa a dívala se k obloze. Vítr jí čechral vlasy a sušil slzy.
Smích ustal a Mlada se s divokým výrazem v očích začala dusit vlastními nářky. Střídavě bořila hlavu do měkké hlíny a znovu vzhlížela k obloze.
Barevný les, až na vítr, utichl. Ten se nepřestával honit v korunách stromů, které začaly sklánět své větve k zemi. Zbarvené listy na nich se uvolnily a pomalu klesaly. Mlada vzhlédla, obličej od hlíny, oči vyhaslé, a spatřila padající předzvěst zimy. Znovu se bláznivě rozesmála a natáhla ruce k obloze. Listy se nepřestávaly snášet k zemi a její nohy už byly téměř zasypané barevnou podzimní nádherou. V pološíleném, odevzdaném stavu, kdy si nebyla jistá, zda žije, je mrtvá, nebo zda je to celé pouhým snem, uslyšela v blízkosti svištící vítr.
Ten se u ní na okamžik zastavil a do ucha jí pošeptal: „Živa je v pořádku, ale ty na ni nečekej. Uteč z osady, dokud je čas.“
Mladě se zatemnilo před očima a její tělo se svezlo do hromady listí. Podívala se k obloze a zašeptala: „Živo.“
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
