Redakce iSVĚTELSKO
06. 09. 2024.
Ve Světlé nad Sázavou aktuálně probíhá první etapa rekonstrukce ulice Čapkova. Největší změnou je zrušení troj...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
5. kapitola – Barevné údolí
Živa s dívkou stěží držela krok, unavená dlouhým a náročným putováním klopýtala o notný kus za ní. Dívka se pohybovala hbitě a každá překážka ji spíše nabíjela, než aby ji vyčerpávala.
Co chvíli se Živa podívala směrem k chatrči, která se stále zdála být v nedohlednu. Podpírala se o haluz, těžce oddychovala a hluboko uvnitř se modlila, ať raději zemře, než aby musela jít dál.
Náhle se před ní objevil vysoký, ve tváři zarostlý muž s rozevlátými vlasy – jeho kaštanové oči se smály. Oblečený byl do plátěné košile a kalhot, které měly víc záplat než Živa šrámů na těle. Těsně za ním stál šakal a na rameni seděl veliký dravec, který Živu zkoumavě pozoroval.
Už se neudržela na nohách, zhroutila se na zem a tiše vzlykala. Muž ji svýma rukama opatrně podebral a zvedl. Živa se mu schoulila co nejhlouběji do náruče a pevně se přitiskla k jeho hrudi. Dravec tiše zasípal a neochotně se odlepil od ramene svého opatrovatele, který jediným pohybem ruky přikryl Živu dlouhým pláštěm a zapískal. Hory se zachvěly a z dáli byl slyšet zvuk silného větru. Rozběhl se i s Živou v náručí, odrazil se od vysokého balvanu a mohutným skokem dosedl na poryv větru silného větru, který pod jeho dotekem zkrotl.
Před chatrčí muž znovu pískl a poryv se zastavil na místě. Obratně z něj seskočil, dveře chatrče se otevřely a odnesl Živu na lůžko. S překvapivou něhou ji opatrně uložil, přikryl a pohladil po tváři.
„Jak to zvládla?“ otočil se na dívku se žlutými vlasy. Ta stála u plotny, na které vařila odvar, a jen nepatrně pokrčila rameny. V tichosti se dál věnovala své práci.
„Léto, mluvím na tebe. Jak to zvládla?“ zahřměl Podzim.
Lekla se tónu jeho hlasu a prkenně se otočila. „Jak by to zvládla? Jako my všichni. Plakala, nerozuměla ničemu, a když jsme se blížily k chatrči, chtěla raději umřít než jít ještě kus cesty,“ lehce si odkašlala. „Nevím, co s ní budeme dělat? Není vůbec připravená. Její příchod je brzký.“ Nastalo krátké ticho, ale Léto si nemohla pomoct a utrousila uštěpačnou poznámku. „Nejsem zvyklá, abys zrovna ty mluvil lidskou řečí!“
Podzim se na ni zadíval, nechal její slova chvíli viset ve vzduchu a ostře odpověděl: „Ty jsi nebyla o nic lepší, všichni se musíme učit. Musím jít, venku vládne chaos a nikdo z nás tam není. Pamatuj si, že ty jsi její učitel, tak se snaž, ať je připravená, než půjde poprvé sloužit.“
Otočil se na patě, zapískal, a než došel k zápraží, před chatrčí už poskakoval neposedný vítr. Podzim se ještě ohlédl za Létem. „Než se vrátím, musí být obě její duše i ona připravené na první službu,“ odrazil se a mohutným skokem dosedl na vichr, který se pod tíhou statného muže rozlétl do všech koutů světa.
Vrátila se zpátky ke své práci, ruce jí tančily kolem čerstvě nasbíraných bylin a tiše si pro sebe povídala: „To bude práce, takové dítě a má z ní být Jaro. Ach, Stvořiteli, co jsi nám to nachystal?“
Světnicí se prohnal studený podzimní vítr, polechtal Léto na kotnících a v mžiku byl u Živy. Ta se před ním zachumlala hlouběji do peřin.
Léto ji zaslechla, jak mumlá ze spaní: „Neubližuj mi.“ Chvíli bylo ticho, které prořízl přidušený výkřik: „Nesahej na matku!“
Ustaraně se na ni podívala. Co si asi musela prožít v místě, kde bydlela, prolétlo jí hlavou.
Jak se na ni dívala, začaly ji naplňovat teplo a něha. Odstavila z plotny odvar a přisedla si k ní. Jemně ji pohladila po vlasech a v tu chvíli Živa znovu vykřikla: „Utíkej! Prosím, utíkej. Zastavím ho sama.“
Už ji chtěla probudit, ale nakonec stáhla ruce zpátky a jen se na ni dívala.
Ze zápraží se ozvalo tiché zakňučení. Léto se otočila a ve dveřích uviděla sedět malou šedivou kuličku – vypoulené holé bříško, nepřirozeně dlouhé uši a zvědavý pohled, který doplňovala hlava legračně nakloněná na stranu. Mládě vlka, jedna z duší Jara.
Léto se na ni usmála a rukou je přivolala k sobě.
Štěně se nemotorně rozběhlo.
Opatrně ho vzala do rukou. „Maličká,“ usmívala se na ni, „vítám tě mezi námi.“ Drbala ji za ušima a malá vlčice začala spokojeně vrtět ocasem. Olízla Létu tvář a pak se očima zastavila na dívce schované v peřinách.
„Bude potřebovat hodně péče a pomoci od nás všech, ale nakonec se z ní stane první pochodeň. Silná natolik, aby před ní ledy pukaly a sníh ustupoval ze všech strání a svahů,“ pošeptala Léto do velkého ucha malé vlčice.
Na druhé straně světnice se ozvalo dlouhé zívnutí.
Léto se ohlédla na právě se probouzející Zimu.
„Dobré ráno,“ usmála se na ženu s bílými vlasy sahajícími jí až ke kotníkům, „přispala sis.“
Zima se ospale usmála a vstala z postele. Sněhově bílé šaty z drsné a těžké látky delší než ona sama, se táhly půl rysa po podlaze za každým jejím krokem. Dlouhé zvonové rukávy se vlnily až ke konečkům prstů. Potichu se přikradla k posteli, kde spala Živa. „To je ona?“ zeptala se se zájmem a prohlížela si jiskrně sivýma očima mladou dívku.
Léto přitakala. „Ano, ale je velmi slabá, cestu do údolí skoro nepřežila.“
Zima si ji stále prohlížela a pak jí zrak spočinul na malé kuličce v Létině náručí. „Už jsem skoro zapomněla, jak jsou roztomilí, když k nám poprvé přijdou,“ usmála se na chlupaté mládě. Zezadu se ozvalo varovné vrčení.
Otočila se a po tváři jí přeběhl pobavený úsměv. „Inro, no tak. Moje jsi přece ty,“ nepřestávala se smát, „ale pochop, ona je neuvěřitelně roztomilá.“
Zpoza Zimy vystoupila veliká samice rysa. Nastražila uši a přimhouřila oči, popošla k hromádce jemných chloupků a strčila do ní čumákem.
Malá vlčice vyděšeně zakňučela a couvla. Narazila však do Léta a ta ji jemně postrčila zpátky k Inře, která ji svou tlapou neohrabaně shodila na zem.
Vlče se překulilo na záda, ale co mu rychlost dovolila, postavilo se zpátky na nohy. Rozkročilo se a bojovně zavrčelo.
Zima se zasmála. „Ale, ale… Z tebe vyroste bojovnice,“ rukama vyháněla obě zvířata ze světnice, „tak mazejte obě ven, ať nám ji nevzbudíte.“
Poté se postavila ke kamnům vedle Léta a se zájmem se zadívala do vroucí vody. „Připravuješ pro ni silný odvar?“
Léto přikývla. „Za šest úplňků musí jít do první služby. Připadá mi, že není připravená,“ povzdechla si. „My všichni jsme tušili, že jsme jiní než ostatní lidé, ale ona,“ ztišila hlas a podívala se po Živě, „vůbec si za celou dobu svého života nepřipustila, že je jiná a že umí něco, co ostatní ne.“
Zima položila konejšivě ruku na rameno Léta. „Lidé se stále odklánějí od přírody a jejích zákonů. Jak celé lidstvo roste, zapomínají, odkud pochází. Ti, co nás viděli, už jsou dávno položeni v zemi. Myslíš, že tím se to zastavilo?“ povzdechla si Zima. „Ne.“
Přešla bezděčně po místnosti a pokračovala: „Pořád se od nás odvracejí, k přírodě mají dále, než kdy měli.“ Podívala se na Živu zachumlanou tak hluboko v peřinách, že jen její květinový věnec a hnědé vlasy vykukovaly ven. „Bude to mít těžší. Uvidíme, jak zvládne první službu,“ tiše ještě pronesla, už zase zpátky otočená na Léto, „pojď ven, ať ji nerušíme.“
Léto přelila odvar do velikého kalichu a postavila ho k nohám postele Živy. Následovala Zimu, pak se však zastavila a zeptala se: „Kde máš Gyrfa?“
Zima se na ni otočila a usmála se. „Vstal o úplněk dříve. Myslím, že teď někde venku loví bělokury nebo prohání myši,“ naznačila jí rukou, ať už jde, a sama prošla dveřmi ven.
Léto se ještě otočila na Živu a pak lehce, jako by se ani nedotýkala podlahy, vyběhla za Zimou.
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
