Redakce iSVĚTELSKO
před 17 hodinami
Stále více lidí se ocitá v situaci, kdy si nemohou dovolit základní potraviny. V Česku se nachází 10 % lidí na...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
6. kapitola – Mlada a Ebbe
Mlada se probudila. Stále ležela v náruči barevných listů, ale ze všech stran ji obemykala tma. Pomalu se posadila a snažila se přivyknout hluboké noci. Promasírovala si ztuhlé nohy, opatrně se na ně postavila a vydala se zpátky k chatrči.
Ztichlý les ji naplňoval strachem. Co krok se otáčela a rozhlížela, protože měla neodbytný pocit, že ji někdo sleduje. Jakmile les začal řídnout, rozeběhla se.
Udýchaná se zastavila až u přístřešku na dříví u své chatrče. Rychle do ní vběhla, přibouchla chatrné dveře. Strach ji však nepřecházel. Zavřela proto dveře na závoru a posadila se v setmělé chýši na lavici. Chodidla ji pálila a ztuhlé nohy ji znovu začaly bolet.
Zúžila oči strachem, když na druhé straně místnosti spatřila na lůžku sedící osobu; nepohnula se však ani o píď.
„Byla jsi dlouho pryč,“ ozvalo se potichu do tmy.
Mlada se hněvivě postavila. „Co tu chceš, Ebbe?“
Kněz přešel k ohništi, které je od sebe dělilo. Položil pár kousků suchého dříví na sebe a křesadlem rozdělal slabý oheň.
„Jdu ti povědět, co se děje ve vesnici,“ lehce si odkašlal a posadil se zpátky na lůžko. „Když jsi byla v lese a vzývala jsi své bohy, potěšili nás svou návštěvou královští poslové,“ pokračoval tiše kněz. „Mají za úkol šířit mezi poddané a vesničany novou víru, kterou přijal král našich zemí,“ probodával pohledem Mladu.
Neklidně se posadila a složila si ruce pod sebe. Roztěkaně na něj hleděla a v hlavě si přemítala jeho slova.
„Lžeš!“ vyštěkla po chvíli mlčení.
Ebbe se jen nepatrně usmál. „Co bych z toho měl, ty bláhová?“
Mlada přistoupila k hořícímu ohni. Celé tělo měla bolavé a lehce prokřehlé, přestože venku bylo babí léto. Noc strávená v lese ji unavila.
„Proč jsi mi to přišel říct?“ zeptala se znepokojeně.
Úlisně se usmál a odpověděl o poznání silnějším hlasem: „I přesto, že si to nemyslíš, mám tě rád,“ propaloval ji svýma temnýma očima, „svého času jsi mi dobře posloužila a já ctím lidi, kteří mi pomáhají.“ Upřímně se rozesmál: „Avšak je pravdou, že jsi to dělala nevědomky.“
Mladu popadl vztek. Ihned jí přišel na mysl ten temný den. „Nemluv o něm!“ vykřikla hněvivě. Okamžitě ji totiž přemohla vzpomínka na jejího syna. Pak se ale nečekaně klidně posadila zpátky na lůžko. Tázavě se na něj zadívala a tiše, přesto pevným hlasem promluvila: „Ebbe, ty zatracený Ebbe. Ty jsi mě přišel žádat o pomoc, nemýlím-li se?“
Kněz zpozorněl a ulpěl na ní zlobným pohledem. Prohlížel si ji. Nebyla ošklivá, ale malé, zapadlé oči a veliký nos hyzdily jinak celkem ještě mladicky vypadající obličej, do kterého jí padaly slámově žluté vlasy. Štíhlá se širšími boky, na ženu neobvykle vysoká postava v něm vyvolávala určitý druh vzrušení. „Mlado, vždy jsem říkal, že jsi chytřejší než celá osada. Věděl jsem to od chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřil.“
Mlada sebou netrpělivě trhla. „Jsi pohan jako já! Usvědčuje tě, že jsi doposud vykonával pohanské rituály a obřady. Královské posly doprovází zbrojnoši, že mám pravdu?“ Nedává znát strach, pomyslela si, nebo žádný nemá?
Ebbe se napřímil a roztáhl ústa do širokého úsměvu. „Ach, ty moje bláhová,“ uchechtl se, „strach, peníze a moc. Tři slova, která by sis měla pamatovat. Řídí osudy lidí a ovládají je. Vzdělaní vládnou nevzdělaným.“
Mlada zbystřila. „Co tím chceš říci?“
Založil si ruce do klína a tiše pokračoval: „Peníze jsou nedílnou součástí každé části života. Zákazy vedou k tomu, že je lidé touží porušovat. Jsou ochotni za to platit.“
Prudce se na něj osopila: „Necháváš si platit za pohanské rituály?“
Přikývl, přes rty mu přeběhl nepatrný úsměv, a nespouštěl z ní oči. „Z každého provedeného obřadu odvádím desátky církvi, kterou král uznává,“ zasmál se o poznání hlasitěji, „nová víra mi dopomohla k ohromnému bohatství a téměř neomezené moci v našem kraji. Nicméně i král ví, že je potřeba začít trestat ty, kteří se nechtějí přidat k jediné a pravdivé církvi. To je důvod, proč vysílá posly a s nimi své zbrojnoše,“ na okamžik se odmlčel. „Venkov musí být protkán strachem, aby lidé poctivěji a více pracovali, cítili obavy, a pokud to jen trochu půjde, hledali naději v zapovězené víře.“
Zhnuseně si ho měřila od hlavy k patě. Nikdy jsem netušila, že je až tak zvrácený.
„Cítím, že se ti hnusím, bláhová Mlado,“ pokračoval bez zájmu, „ale nemusí to tak být. Stačí přijmout mou nabídku a budeš se mít do konce života, a ten bude díky mně dlouhý, dobře.“
Mlada si nepatrně promnula oči, které na něj okamžik poté upřela. „Poslouchám tě!“
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
