Redakce iSVĚTELSKO
06. 09. 2024.
Ve Světlé nad Sázavou aktuálně probíhá první etapa rekonstrukce ulice Čapkova. Největší změnou je zrušení troj...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
7. kapitola – Dítě přírody
Probudila mne silná vůně odvaru, linoucí se od nohou postele. Protáhla jsem své unavené tělo a otevřela oči. Světnice se zdála o mnoho větší, než když mne sem z údolí přinesl onen statný muž.
Rozhlížela jsem se kolem sebe. V místnosti byly dvě ohromné, ze dřeva vyřezávané postele s vysokými čely. Na jedné z nich jsem ležela já. Naproti mé posteli stála velká pec ze šamotových cihel, o kterých jsem do té doby slýchala jen z vyprávění pocestných a poutníků. Středu místnosti vévodil akátový žebřík vedoucí na půdu a před ním, blíže ke mně, stál veliký stůl z kaštanového dřeva se čtyřmi židlemi. Celou místností voněly sušené byliny, silně byla cítit dulenka, rozmarýn a tymián. Tabulkovými okny dovnitř pronikalo denní světlo.
Posadila jsem se na posteli a nohy svěsila dolů na podlahu. Jakmile jsem se postavila, vystrašil mne praskavý zvuk. Pod nohama jsem místo udusané hlíny spatřila široké latě, posázené těsně jedna vedle druhé. Tmavé dřevo se prohýbalo pod mou vahou.
Opatrně jsem vykročila směrem k peci a prohlížela si, jak je postavená. Napravo od ní leželo na podlaze chroští na podpal, vyskládané až po okraj masivní lavice.
Sehnula jsem se s myšlenkou trochu ho pobrat a zatopit v peci, než jsem se ale stačila s plnou náručí otočit, oheň už plápolal jasně oranžovým plamenem.
Na zápraží jsem postřehla pohyb. Tam, kde jsem čekala dívku se žlutými vlasy, však stála žena celá v bílém. Těžká splývavá látka podtrhovala její ženskost. Dívala jsem se jí do tváře. Byla to nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy spatřila. Pronikavé sivé oči, lemované dlouhými černými řasami a hustým tmavým obočím, si mne se zájmem prohlížely. Měla jemnou pleť, ostře řezané lícní kosti a malá, přesto plná ústa. Byla o dobrý loket vyšší než já a její štíhlou postavu doplňovaly dlouhé, mrazivě bílé vlasy sahající ke kotníkům. Na rameni jí seděl sněhově bílý dravec s kropenatými křídly a zády.
„Já… chtěla jsem rozdělat,“ pak se mi ale zadrhl hlas, stále jsem musela pozorovat její divokou krásu.
Usmála se a postoupila blíže ke mně. „Vítám tě mezi námi, dítě přírody.“
Na zápraží se objevil statný rys.
Vydechla jsem, upustila chroští na zem a svezla se podél stěny do rohu místnosti. Ukazovala jsem ke dveřím. „Otoč se, rychle, stojí tam rys.“
Neotočila se, zato postoupila ještě o krok blíž ke mně, poklekla a její dlouhé šaty se rozvlnily a pokryly velkou část podlahy. Podívala se mi do očí a natáhla ke mně své ruce. „Já vím, Živo.“
Zmateně jsem pozorovala blížícího se rysa. Rychle jsem do nabídnutých dlaní položila ty své a čekala, co bude. Silou, jakou jsem od ní nečekala, mne vytáhla na nohy. Rys mezitím došel až k nám a poklidně usedl vedle ženy.
„Tohle je Inra,“ ukázala žena na sedící šelmu, „a tohle, moje Inro, je naše nová Jaro.“ Samice rysa naklonila hlavu na stranu a zastříhala ušima. Do zad mne začala hřát rozpálená pec.
„Jak jsi to udělala?“ ukázala jsem na oheň. „Kde je ta dívka, která mne zachránila?“ začala jsem dál ptát. Neklid ve mně sílil a otázky se draly na povrch. „Musím se brzy vrátit domů za matkou, jistě je polomrtvá hrůzou, kde jsem. Jak dlouho jsem spala?“
Žena se na mne neurčitě usmívala. „Nespala jsi dlouho, neboj se. Všechno pochopíš, je toho ale příliš mnoho a věřím, že jsi zmatená.“
Couvla jsem o krok a znovu narazila do zdi. „Já se musím vrátit domů. Moc děkuji za záchranu, ale je čas, abych se vypravila za matkou. Nevím, jak dlouho se budu vracet, a nechci ji dál nechávat v nevědomosti. Neměla jsem se ani vydávat na tu cestu, nevěděla jsem,“ podlomil se mi hlas, „že to bude taková dálka.“
Pravou rukou mi začala pulzovat bolest. Podívala jsem se na místo, odkud bol pramenil, a spatřila jsem zelenou tepající krev.
„Tohle je důvod, proč se už nevrátíš do osady, kde jsi vyrostla,“ potichu, ale důrazně poznamenala žena.
„Nevrátím se domů?“ těžce jsem polkla. „Já se ale musím vrátit domů, matka na mě čeká,“ dodala jsem tiše.
Do místnosti vstoupila dívka s vlasy barvy zralého obilí. Podívala se na ženu v bílém a navzájem si vyměnily ustaraný pohled. Náhle jsem si vzpomněla, že jsem s dívkou mluvila, a přitom jsme neříkaly skutečná slova, ale jako by mluvila do mé a já zase do její hlavy.
„Vy spolu teď mluvíte!“ rozkřikla jsem se na ně. „Mluvte se mnou, ne spolu. Vysvětlete mi, co se děje!“
Dívka se žlutými vlasy se na mne opatrně podívala a začala pomalu a nahlas mluvit lidskou řečí: „Živo, jsi dítětem přírody. Dítě přírody se rodí jednou za tisíc let. V osadě bok po boku lidí se učí řeči, jejich kultuře, tradicím, zvykům a obyčejům jako jiné děti. Od začátku je však každé takové dítě silným poutem vázáno k přírodě. Vše, co se děje kolem něj, cítí silněji. Děti přírody se nebojí tmy, ohně, vody, lesa, zimy a dalších věcí, kterých se obyčejní lidé bojí,“ odmlčela se a hledala další slova.
Žena v bílém ale pokračovala ve vyprávění místo ní. „Cožpak jsi nikdy nepřemýšlela nad tím, proč umíš tak výborně stopovat divokou zvěř? Proč umíš i v mokru rozdělat oheň, proč se neztratíš ani v černé tmě?“
Přešla jsem k rozestlané posteli a posadila se na ni. Obě se ke mně otočily a dívka se žlutými vlasy chtěla pokračovat, když ji najednou žena v bílém zastavila rukou. „Půjdeme ven, necháme tě v klidu přemýšlet nad tím, co jsme ti pověděly.“ Dívka se žlutými vlasy trochu nesouhlasně vrtěla hlavou, ale neřekla nic.
„Já jsem Zima,“ usmála se na mne bělovlasá kráska. „A ta dívka, co vypadá spíš jako víla, je Léto,“ dořekla s lehce pobaveným tónem. Na oplátku se jí dostalo opovržlivého odfrknutí a Léto kolem ní proběhla ven.
Zima si ke mně přidřepla a něžně pošeptala: „Jestli jsi ještě unavená, odpočiň si, brzy tě budeme muset připravovat na tvou první službu. Musíš toho hodně pochopit a ještě víc se toho musíš naučit.“ Vstala a odešla do větrného dne.
Zůstala jsem sama sedět na veliké posteli a přemýšlela nad vším, co jsem právě slyšela. Po tvářích mi tekly slzy a já si nepřála nic víc, než být v objetí své matky a poslouchat její konejšivá slova, nechat se laskat ve vlasech a cítit se v bezpečí. Ani okamžik už jsem se nemusela rozmýšlet. Věděla jsem, že se odtud musím dostat pryč.
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
