Redakce iSVĚTELSKO
před 11 minutami
Opilý usedl za volant ve středu muž ze Světelska. S autem vyjel na účelovou komunikaci, kde následně zapadl a...
Partneři zpravodajství
Ti předurčení 1
8. kapitola – Mlada a Oneš
Do ztichlé noci ji z dřímání vytrhlo opatrné zaklepání na dveře chatrče. Zprudka se posadila na lůžku a obezřetně se rozhlédla. Oheň pomalu vyhasínal a zbloudilé stíny dopadaly na protější stěnu.
„Kdo je to?“ zeptala se rozechvěle.
Chvíli ticha přerušil nakřáplý důvěrně známý hlas Oneše. „To jsem já. Otevři.“
Mlada si rychle projela rukou ve vlasech, vyděšeně se postavila a zkontrolovala očima celou místnost. Je to v pořádku, pomyslela si. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a na okamžik zatajila dech. Vydechla. „Není zamčeno, pojď dál,“ řekla a přitom doufala, že v jejím hlase není poznat strach, jenž ji silně skličoval.
Dveře se otevřely a na práh dopadl měsíční svit, načež vstoupil Oneš. Nedůvěřivě si Mladu změřil a rozhlédl se po místnosti.
„Co tu chceš?“
Jakoby ji ani neviděl, procházel místností a zkoumavě si prohlížel lůžko, lavici i ohniště. „Cítím tu krev,“ pronesl chladně. „Doufám, že je zvířecí,“ dodal a probodl ji očima.
Neuhnula pohledem a s lehkým opovržením v hlase mu odpověděla: „Krev je součástí našich životů. Musím zabíjet, abych měla co jíst, když jsi nás tu nechal.“
Prudce se otočil a ruka mu vystřelila rychle dopředu, nakonec se ale zastavil a Mladu neuhodil.
Ta neustoupila ani o krok a s ledovým klidem mluvila dál: „Pamatuji si doby, kdy pro tebe bylo nemyslitelné vztáhnout na mě ruku. Doby, kdy jsme pro tebe Živa a já byly vším.“
Zaraženě se na ni podíval, ale nepromluvil.
Mlada pokračovala stále chladnějším hlasem: „Znovu se tě ptám, co tu chceš?“
Nadechl se a stejně chladně odpověděl: „Ebbe již několik nocí nebyl v osadě, lidé se po něm ptají. Blíží se oslava sklizně a dobré úrody, kterou by měl vykonat.“
Skočila mu do řeči: „Oslava sklizně a dobré úrody? Nejsou to snad svátky pohanské? Celá osada se chystá v nejbližších dnech přijmout novou víru, na co tedy ještě držet pohanské zvyky?“ jedovatě zasyčela a nasupeně vyšla z obydlí. Oneš ji pozoroval, jak se ubírá k přístřešku, kde bylo naskládané dříví. Nabrala plnou náruč a mířila zpět do nitra chatrče.
„Ty sám se již několik úplňků pod rukama Ebbeho připravuješ k přijetí nové víry, nemám pravdu?“ ledabyle pokračovala, kde skončila.
Oneš ji znovu málem uhodil, pak se ale opět stáhl a podíval se na ni se zvláštní něhou v očích. „Živa se ještě nevrátila?“
Mladě vytryskly slzy a sklopila zrak k udusané hlíně pod svýma nohama. Pak přiškrceným hlasem odpověděla: „Ne, nevrátila.“
Oba ucítili, že mezi nimi najednou panuje jistá smírčí nálada a tíží je společné břímě.
Přestože dceru nikdy nemiloval tak, jak by otec měl, cítil prázdnotu. Neměl žádné potomky, teď už ne. S každým dalším dnem, co byla Živa pryč, se víra v její návrat rozplývala jako mlžný opar nad ránem. Jeho srdce změklo, už se chystal svou ženu obejmout, když najednou, jako nenadálá rána z nebe, opět zatvrdl a zůstal stát. „Lidé v osadě si šuškají, že naposledy byl Ebbe navštívit tebe. Byl tu v novu a teď už je měsíc skoro v půli. Jestli jsi udělala nějakou neuváženost, bude to mít nedozírné následky.“
Mlada se na něj pobaveně otočila. „Co si jako myslíš, že jsem udělala? Že jsem zabila kněze, hadače? Vždyť je o loket vyšší než já a silnější než ty.“
Odvrátil se od ní a polkl slova, která měl na jazyku.
„Odejdi z mého domu. Nejsi tu vítán!“ ostře vyštěkla.
Oneš namířil své kroky ke dveřím, a když míjel práh domu, ještě se na ni otočil. „Jestli se Ebbe nevrátí, než nastane úplněk, budou nejbližší lesy a půda prohledány královskou družinou.“ Chvíli se na ni pronikavě díval a s náznakem něhy směrem k ní zašeptal: „Jestli jsi udělala něco, co jsi dělat neměla, prosím tě, odejdi odtud a zachraň svůj život.“ Nečekal na odpověď a zabouchl za sebou dveře.
Mlada si ztěžka oddychla. Zvládla jsem to, pomyslela si. Třela si zpocené dlaně, až nakonec nevědomky rukama spočinula ve vlasech. Nejdříve v nich jen tak bezděčně projížděla, po chvíli si ale uvědomila, že v ruce drží velký chomáč vytrhaných vlasů. Přestala.
Sehnula se a přihodila do skomírajícího ohně pár suchých polen a postavila nad něj kotlík. Nalila do něj vodu a přidala několik bobulí a listů beladony, snítky šalvěje a květy černobýlu. Z kotlíku se valil nepříjemně páchnoucí odér a Mlada si musela přes obličej přiložit kus látky, aby se nenadýchala omamných výparů. Nechala vše řádně povařit a poté se zatajeným dechem stáhla kotlík z ohně.
Když se venku pomalu rozednívalo, byla téměř hotova. Z nedostatku spánku jí tělem proběhl chlad. Přehodila přes sebe tlustý šál a s lahvičkou plnou černé tekutiny se rozběhla k lesu.
Doběhla k jeho hranici, bedlivě se rozhlédla. Ujistila se, že je sama, a nikým nesledována se neslyšně ponořila do hustého porostu.
Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...
Nechcete čekat? Objednávejte zde.
