Partneři zpravodajství

Město Světlá nad Sázavou

Nakladatelství BRK

ADAM PODVRTY

Chci se stát partnerem

Nikol Wolfová

29. 11. 2023

Ti předurčení 1

9. kapitola – Zima a Léto

„Slyšela jsi to?“ vstoupila Léto do mysli Zimy. Ta jen nepatrně přikývla a upřeně pozorovala klikatící se Zlatou řeku na dně údolí. Léto si netrpělivě pohrávala s prsty své ruky. „Co s tím budeme dělat?“ mluvila dál, nedbajíc ticha, které se jí dostávalo ze strany Zimy. Obě seděly za přítomnosti svých duší na zápraží chatrče a do tváří se jim opíral vítr.

„My?“ odvětila opatrně Zima.

Léto na ní ulpěla nasupeným pohledem. „Ano, my. V tomhle mě nemůžete nechat samotnou. Nepamatuji si, že bych se já toužila vrátit domů. Neříkali jste mi právě vy dva, dovol mi připomenout ti tvá vlastní slova,“ s lehkým úšklebkem pokračovala, „že i dětem přírody plyne čas, který se naplní dříve, než čekají? Že nejsou nikým připravovány na to, co je čeká, a okamžik, kdy se mají stát následníkem jednoho z nás, se plíží tiše a neslyšně. Ve chvíli, kdy se setkají s ostatními, však zjistí, pro co byly zrozeny. Že klidně a s pokorou přijmou svůj úkol a časem vytěsní téměř všechny vzpomínky na život před Barevným údolím.“ Znovu se zapitvořila a téměř vítězoslavně upřela zrak k Zimě.

Ta si nevšímala úšklebků ani jisté zloby v hlasu Léta a dál upřeně sledovala měnící se přírodu.

Chvíli nato se za nimi ozvaly kroky.

Zima se otočila a spatřila ve dveřích stát Jaro. V otrhaných šatech působila jako smutné dítě, které ničemu nerozumí. Gestem ruky ji pobídla, aby si k nim přisedla, načež se Léto zvedla a odešla trucovat za chatrč.

„Vy jste mi asi rozuměly, že mám pravdu,“ zeptala se opatrně Jaro. „Myslím tím, to co jsem si myslela v hlavě, že odsud uteču,“ mumlala téměř neslyšně, ale s velkým sebezapřením se přitom podívala Zimě do očí. Ta jen přikývla a neodpověděla.

Jaro se posadila vedle ní a chtěla pokračovat, Zima ji však nenechala: „Vím, že je těžké pochopit všechno, co se kolem tebe děje,“ podívala se na ni s pohledem plným porozumění, „ale domů už se nemůžeš vrátit. Život jedinců nebo celé osady už není smyslem tvého bytí.“

Jaro naprázdno otevřela ústa, a než se stačila i jen nadechnout, Zima se ujala slova: „Jsme součástí koloběhu, který započal Stvořitel. Neznáme jeho stáří ani podobu, víme, že stvořil tento svět, a poté, co se začal otáčet, povolal nás. Každý máme jinou úlohu, i naše síly se liší, ale cíl máme stejný,“ dál klidným hlasem mluvila Zima. „Ochraňujeme svět, udržujeme ho v chodu a pečujeme o něj. Jsme čtyři. Každý jsme jiný, rozdělují nás odlišné povahy a způsoby myšlení, ale jeden bez druhého neumíme správně pracovat. Kolem dokola se svět otáčí sám, bez nás by to však byla jen prázdná planeta bez lidí, zvířat a přírody. Jsme ochránci všeho živého – Jaro, Léto, Podzim a Zima – čtvero ročních období. Tradice, kterou si předáváme z pokolení na pokolení, čtyři pilíře tohoto světa. Čtyři pochodně, které bez vyhasnutí plápolají tisíce let.“

Na okamžik se odmlčela a upřeně se zadívala na Jaro. „Ty jsi teď nedílnou součástí toho všeho.“

Jaro se po chvilce ticha zeptala: „Jak poznala,“ nepatrně pohodila hlavou směrem za chatrč, „že jsem já dalším dítětem přírody?“

K nohám Zimy se mezitím přišoural rys, opřel se zády o její kolena a pohodlně se jí usadil na chodidlech.

„Každý z nás pozná, až nadejde čas, kdy musí nabyté vědomosti předat dál, kdy se stane učitelem,“ vysvětlovala Zima. „Ani já, ani ona,“ napodobila po Jaru pohyb hlavou směrem k chatrči, „tu nejsme na věky. Věk je další kouzelností Stvořitele.“

Jaro se vpíjela do očí Zimy a hltala každé její slovo.

„Víš, lidé, myslím tím obyčejní lidé, počítají svůj život na léta nebo zimy. Někteří odhadují svůj život podle počtu dětí, které mají, podle počtu sklizní, které zažili, ale Věk…“ polkla a usmála se, „ten nelze pochopit. Aby lidé pochopili, museli by prožít těžkosti i marnosti bytí a lidských rozmarů. Museli by být svědky pošetilých a nerozvážných nikdy nekončících válek nebo procházet vybydlenými kraji, kde je na každém kroku ze vzduchu cítit smrt. Museli by míjet bezvládná těla, vidět umírat rodiny na nemoci, hlad a bídu, nebo naopak sledovat rody, které zažívají nadbytek a blahobyt, a přesto všechno vymírají po přeslici či po meči. Zřít umírat zvíře, které již nikdo nikdy nespatří. Napít se z potoka, který vyschne a jeho koryto se navždy naplní pískem či kamením. Vidět krajinu ztrácet život, hory se zmenšovat, moře se zvětšovat. Teprve tehdy by lidé pochopili, co je Věk,“ ztěžka si oddychla. „Ne, není nekonečný,“ téměř již šeptala po chvíli odmlky, „ale připadá nám jako věčný. Krutý a neúprosný, takový je. Je to doba, po kterou sloužíme, kdy vyrážíme každé nové jaro, léto, podzim a zimu ven, do služby.“

Pohlédla na Jaro a nechala slova chvíli viset ve vzduchu. „No a každý z nás se jednou za svůj Věk stane učitelem. Je to určitá výsada, protože to znamená, že ty sama jsi zvládla své schopnosti, jsi připravená dobře sloužit a naučit nového nástupce tomu, co umíš.“

Nastalo chvilkové ticho, Zima ji nechala vstřebat, co právě řekla, a pokračovala: „Jednou za tisíc let se narodí dítě přírody. My nevíme, kde a kdy, jen se domníváme, že to ten, kterého má dítě přírody nahradit, pocítí. Pocítí to v den početí a pak v den, kdy se dítě narodí,“ povzdechla si a zadívala se znovu na řeku. „Vím, že můj čas se blíží. Tím, že jsi přišla mezi nás, se stávám nejstarší. Nevím, jestli to bude trvat krátce nebo dlouho; myslím si, že úplňky nemá smysl počítat. Jen budu čekat na znamení, že přichází nová Zima.“

Na rameno jí slétl pták, založil svá křídla pod sebe a vtíravým pohybem se dožadoval podrbání.

Zima si všimla, že se na něj Jaro dívá. „Samec raroha, říkám mu Gyrf. Je až neskutečně rychlý,“ roztáhla ústa do úsměvu, „a také neuvěřitelně nenažraný,“ podrbala raroha na hlavě.

Jaro se zarazila. „Počkej… to jsou tvé duše?“ tázavě povytáhla obočí.

Zima si lehce poposedla a znovu se usmála, když se za ní ozval hlas.

„Ano, každý z nás, kdo přijde do Barevného údolí, se rozdělí o svou duši s dalšími dvěma elementy.“ Jaro i Zima pohlédly za sebe. Pár kroků opodál stála Léto, ruce založené v bok, a na rameni jí seděl drobounký pták.

Skoro ho nebylo vidět pod záplavou zlatavých vlasů.

Léto jemně pohodila hlavou a těžké vlasy postrčily malého dravce blíže k jejímu obličeji. „Už jsem ti říkala, že na tebe v údolí čekají tvé dvě duše,“ nepříjemně se zasmála, „jedna už je tu, druhá se musí ukázat každou chvíli.“

Zima se na ni ostře podívala, a než stačila Jaro něco říct, upjatě pronesla: „Truc už tě přešel, milé Léto?“

Jaro očekávala, že se otočí a vběhne nasupeně zpět za chatrč nebo do ní, místo toho Léto nasadila omluvný výraz a přisedla k nim. Malý dravec na jejím rameni spokojeně zašveholil. Podívala se na Jaro a tiše řekla: „Tohle je dřemlík,“ otřela se tváří o drobného ptáka, potom se lehce otočila a rukou ukázala za sebe k dalšímu zvířeti. „Předpokládám, že lišku poznáš, tu ti představovat nemusím.“ Vrátila se pohledem k dřemlíkovi, podrbala ho a ten se zatetelil radostí. „Jmenuje se Aestas a to nedospělé, ustavičně splašené mládě je Anavi,“ dodala znovu směrem k lišce. Ta na ni na oplátku lehce zavrčela.

Jaro, s vděkem za konec útočných poznámek, pokývala hlavou, že rozumí. Rozhlédla se po zápraží a zvědavost jí nedala. „Kde jsou tedy mé duše?“ A honem se ptala dál: „Bude mě bolet, až se s nimi o tu svou budu dělit?“

Zima i Léto se upřímně rozesmály. Jaro nervózně těkala očima z jedné na druhou.

„Nebude tě to bolet, neboj se,“ odpověděla stále pobavená Zima.

„Máš nezvyklé otázky, to se musí nechat,“ přisadila si Léto.

Cosi se dotklo Jary na kůži zad. Z toho jemného, ale zvláštního doteku ji zamrazilo v zádech. Polekaně sebou trhla a otočila se. Přímo za ní stála malá chlupatá kulička s ušima tak dlouhýma, že ji musely každou chvíli převážit. Jaro polekaně vyjekla, ale mládě vlka se ani nepohnulo.

„Jedna ze dvou částí tvé duše,“ usmála se Zima, „a vidíš, ani to nebolelo,“ dořekla pobaveně.

Dočetli jste až sem? Líbí se Vám kniha? Tak se můžete těšit na další kapitolu již příští týden...

Nechcete čekat? Objednávejte zde.